Nízký počet zvolených zástupců Národní fronty je výsledkem strategie uskutečňované jejími dvěma hlavními soupeři, Socialistickou stranou a stranou Union pour un Mouvement Populaire prezidenta Nicolase Sarkozyho (UMP, dříve Gaullistickou stranou), které si od 80. let v podstatě rozdělují všechny volené posty na celostátní i místní úrovni. Aby si tuto společnou nadvládu udržely, víceméně se dohodly na strategii "republikánské fronty", jejímž cílem je vytěsnit Národní frontu ve druhém kole všech voleb. V přímém souboji mezi kandidátem Národní fronty a kandidátem socialistů nebo UMP tak socialisté a UMP obvykle hlasují jeden pro druhého. Nejnápadnějším projevem této "republikánské" aliance byly prezidentské volby v roce 2002, kdy tehdejší gaullistický prezident Jacques Chirac obdržel díky podpoře socialistů ve druhém kole všelidového hlasování 85 procent hlasů a porazil Jean-Marie Le Pena.
Jean-Marie Le Pen
Prozatím se této strategii "republikánské fronty" daří držet krajní pravici už čtyři desetiletí mimo jakýkoliv významný politický úřad, ale nikdy se jí nepodařilo zredukovat její voličskou základnu. Právě naopak: Národní fronta získává důvěryhodnost tím, že nikdy nemusela odzkoušet svůj program ve vládě. U nedělního druhého kola však Sarkozy konvenci porušil: v případech, kdy socialistický kandidát stál proti kandidátovi Národní fronty, zaujal postoj "toho ani toho". Výsledek byl takový, že někteří voliči UMP nepřišli k volbám, jiní podpořili socialistu a ještě jiní hlasovali pro kandidáta Národní fronty.
Ať se nám to líbí, nebo ne
V porovnání s Chirakovým striktním odmítáním uvažovat o jakékoliv smířlivosti vůči Národní frontě je proto Sarkozyho politika malým krůčkem směrem k uznání legitimity Fronty. Levice samozřejmě odsoudila tento tah jako riskantní fašismus. Ať se nám to však líbí, nebo ne, Národní fronta je legální stranou. Možná je xenofobní, ale její představitelé nikdy nešpiní republiku; možná jsou mezi straníky fašisté, ale strana samotná hraje podle demokratických pravidel. A ať se nám to líbí, nebo ne, v době, kdy Národní frontu vede dcera jejího zakladatele Marine Le Penová, se republikánská fronta může zcela rozpadnout.
Někdejší francouzský prezident Jacques Chirac
Otec Le Penové byl především ideolog, "populistický" Napoleon, který by nikdy nezmírnil svou vizi bílé a katolické Francie, jež potřebuje mravní obrodu. Proto odmítal francouzskou revoluci a moderní sociální stát stejně, jako se stavěl proti muslimské imigraci. Gaullisté a socialisté jsou pyšní, že se s Jean-Marie Le Penem nikdy nezkompromitovali, ale on by s nimi stejně nikdy nevyjednával. Le Penovou ambicí bylo vždy "zachránit" Francii, nikoliv stát se ministrem cestovního ruchu.
Jeho dcera však očividně zmírnila tón. Marine Le Penová po převzetí kormidla prokázala, že dokáže zkombinovat tradiční protipřistěhovalecký postoj Národní fronty a tvrdé jádro její ideologie s chválou státu a republiky. Navíc vnesla do rétoriky Fronty čerstvý antikapitalistický tón - což je ve Francii vždy vděčné téma.
Přednost dostává "originál"
Marine Le Penová usiluje o stejnou cestu k moci, po jaké se vydaly italská Liga severu, strana Vlámský zájem, Strana za obyvatelné Nizozemsko a dánská Lidová strana, které se vesměs nejprve staly "měkkými" populistickými partajemi. V důsledku tohoto posunu možná Sarkozyho konzervativcům v blízké budoucnosti nezbude než se s Národní frontou spojit. Sarkozyho pokus převzít rétoriku krajní pravice v otázce bezpečnosti a přistěhovalectví nevyšel, protože pokud jde o národní šovinismus, dávají Francouzi přednost jeho autentickým šiřitelům. A Francouzi - stejně jako voliči jinde v Evropě - hlasují pro krajně pravicové strany nejvíce tehdy, když je krajní levice nejslabší. Národní fronta je skutečně nejsilnější právě tam, kde byla kdysi hnací silou komunistická strana. Čtvrtina až třetina kontinentálních Evropanů má pocit, že jsou jim trvale upírána práva, a jsou připraveni volit jakoukoliv "protestní" stranu, na krajní pravici i na krajní levici.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v televizním pořadu (10. února 2011)
Důvod je po celé Evropě v podstatě stejný: pomalý hospodářský růst nabízí málo vyhlídek na lepší život, zatímco sociální stát nedokáže vytvořit pracovní místa. Krajní levice viní kapitalismus, krajní pravice ukazuje vyčítavým prstem na přistěhovalce. Krajní levice by doporučila revoluci, krajní pravice etnické čistky.
Antikapitalistická revoluce byla v minulém století odzkoušena v polovině Evropy se strašlivými výsledky. Vyhnání přistěhovalců nikoliv. Vzhledem k pomalé ekonomice, neúspěšnému sociálnímu státu a nekontrolované imigraci - přičemž žádná strana hlavního proudu na pravici ani na levici nemá na řešení těchto problémů smysluplné návrhy - bude lákavý měkký populismus krajní pravice dál strašit Francii i Evropu.
Guy Sorman, francouzský filozof a ekonom, je autorem knihy Economics Does Not Lie (Ekonomie nelže).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezitulky jsou redakční.
