Reality show oznamuje zásadní posuny ve společnosti na začátku XXI. století.
Připomeňme si alespoň tři z nich.
Zaprvé, podobné podívané dále zužují pojem kultura. Toto slovo v původním židovsko-helénském významu znamenalo řád. Čím byl řád věcí složitější, tím jsme hovořili o vyšší kultuře. Později se zúžil obsah tohoto slova na pojmenování činností souvisících s volným časem a vstupem reality show se nejmasovější zábavou stává pohled klíčovou dírkou na exhibující narcisy, kteří – a to je na tom možná nové – této exhibici přikládají vyšší význam, jejž nikdy dříve neměla. Exhibice měla spíše minusové znaménko.
Problém je v tom, že právě vyšší kultura (řád) je tím, co naši civilizaci identifikuje. "To, co jednoho dne z Evropy zbude," píše Milan Kundera ve své nejnovější knize Le rideau (Opona), "nebude stále se opakující historie, která sama o sobě nemá žádnou hodnotu. To jediné, co má šanci po nás zůstat, je historie evropského umění." Pro nás je tato myšlenka zřejmě ještě důležitější, protože jednotlivé kulturní výkony jsou tím jediným, čím se jako malý národ můžeme zapsat do dějin Evropy, s kterou nás v novodobých dějinách spojují jen taková jména, jako jsou Dvořák a Janáček, Hašek a Kundera, Toyen a Kupka, Jetelová a Koblasa či Seifert a Gruša a Forman nebo Passer. Za vším ostatním se postupně zavře opona. Důvod je prostý: doopravdický umělec totiž dodnes nebojuje o efemérní přízeň publika, nesnaží se ho přilákat a podbízet se mu, protože jeho úkol zůstává i v době velkých změn stejný. Umělec nemusí být lepší než jeho předchůdci, ale musí se snažit zahlédnout to, co jiní ještě neviděli, a říci, co jiní ještě neř
ekli, zaslechnout, co jiní ještě neslyšeli (Kundera).
Zadruhé, za příslušníka elity se dnes může počítat každý, kdo je ještě schopen prožívat svůj vlastní život a neukájí se ztotožněním se s inscenovanými, náhradními příběhy.
XXI. století na samém počátku předefinovalo příslušnost k elitám. Ta už není dána ani majetkem, ani vzděláním, ale schopností žít v odstupu od cizích příběhů svůj autentický život na všech sociálních úrovních.
Zatřetí, globalizace snižuje výrazně roli národních států (už nejsou nositeli pokroku) a způsobila i konec národních dějin: stát, přes nějž vede řada informačních dálnic, ztratil monopol na dějiny. Různé symboly, svátky a mytologické inscenace se proměnily ve folklor. Tato změna ještě zvýrazňuje roli kultury jako nositele obecně sdílených hodnot, tedy hlavního pojítka naší civilizace.
Pokud se na tvorbě těchto hodnot nebudeme zaznamenatelně podílet, nebudeme je moci ani prosazovat a vyloučíme se z nově definovaných dějin. A pokud my se na této snaze nebudeme vehementně podílet, budeme se stále zmenšovat, jako jsme se zmenšovali celé minulé století, které jsme ve své většině prospali v čekárně na dějiny.
Pořady typu VyVolení nebo Big Brother jsou jen novou, lesklejší a barevnější čekárnou na smrt, ale – protože překročily zvyklostní hranice – dovolují nám ostřejší sebereflexi.
