Trvalo to jen tři hodiny od uzavření volebních místností, aby bylo Turkům jasné, která strana ve zvítězila a může slavit. Téměř padesát milionů hlasů bylo kolem osmé večer již téměř sečteno a zatímco se opozice stáhla domů, náměstí a ulice patřily sympatizantům vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a hlavně samotného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Centrum Istanbulu působilo jako jeho bašta – známé náměstí Taksim zalila rudá barva z třepotajících se tureckých vlajek a davy lidí skandující jméno prezidenta procházely ulicemi z jedné strany na druhou (psali jsme zde).
Ironicky přitom Istanbul nebyl pro ústavní změny. Většina lidí tu volila „ne“, stejně jako další velká města podél západního pobřeží Turecka (podrobné výsledky k nahlédnutí zde). Místní se tak cítí trochu zrazeni. Byli to totiž lidé z venkova a Turci žijící v zahraničí, kdo přihrál vítězství AKP. „Velká města řekla „ne“, ale „ano“ přišlo z vnitrozemí. Tito lidé jsou většinou farmáři, takže vlastně ani nevědí, co ve volbách ano nebo ne znamenalo,“ rozčiloval se v pondělí dopoledne Samir Barja, který pracuje jako broker.
Jak se Turecko změní po referendu? Ptejte se turkologa |
„Osud referenda se změnil ve chvíli, kdy se sečetly evropské hlasy,“ uvedl zase turecký opozičník Emir, který zároveň doufá, že budou v zemi pokračovat protesty a důkladně se prošetří, jestli volby proběhly legitimně i na venkově.
Jeden student zase při rozhovoru řekl, že Turci v zahraničí se podle něj stávají konzervativnější jednoduše proto, že se jim stýská po domově a vykreslují si ho jinak, než jaký je. Ve skutečnosti pak rozhodují o místě, kde už ani nežijí, což podle něj není docela správné.
Život běží dál
Rozhodnutí však padlo a život běží dál. V Turecku byl na rozdíl od Česka všední den a lidé stejně jako jindy vyrazili do práce či do školy. Kolem desáté už zůstávali v ulicích Istanbulu akorát důchodci, matky s kočárky a turisté.
Žádné protesty, žádní plačící studenti držící se za ruce. Vzhledem k tomu, jak vyhrocená byla kampaň před referendem a nakolik si Turci uvědomovali význam hlasování, je to až zarážející. Automaticky se totiž připomíná paralela s jinou podobně vyhrocenou volbou – loňské zvolení amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Lidé z New Yorku byli v podobné situaci jako lidé z Istanbulu. Jako oni se většinově vyslovili proti možnosti, jež nakonec zvítězila. Ta paralela nyní napadá i některé Turky. „Cítím se stejně, jako se asi cítili lidé v USA, kteří nevolili Trumpa. Ale on je pořád prezident a nikdo neví, co přijde,“ dodal mladík Emre.
Pro tisíce Američanů však výsledek znamenal vyjít do ulic ještě téže noci nebo nejpozději druhý den. Istanbul oproti tomu hořkou pilulku Erdoganova vítězství spolkl, alespoň prozatím. V současnosti se však vyšetřuje možné pochybení s hlasovacími lístky a lidé tak nevylučují, že čas na demonstrace ještě přijde.
Litují jen ti, kteří nevolili
Navenek zůstává vše při starém. Odhlasované změny nejsou okamžitě platné a do voleb zbývají dva roky. Spekulovalo se, že Erdogan po referendu vyrukuje s termínem předčasných voleb, aby na nové pravomoci dosáhl co nejdříve, ale vicepremiér Mehmet Şimşek podobné úvahy popřel.
Volby by tak měly přijít až za dva roky a až tehdy Turecko zvolí do svého čela jediného člověka – prezidenta i premiéra v jednom. Teoreticky je ta pozice volná pro kohokoliv, prakticky však mají Turci jasno. „Myslím si, že vyhraje Erdogan. Takhle to je vždycky. Podvádí se a on nakonec zvítězí,“ řekla odevzdaně 19letá studentka Denis. Rychle ještě dodala, že ona hlasovala proti ústavním změnám.
Jak kdo volil je už však dnes jedno. Svědomí zpytují jen ti, kteří se rozhodli volby vynechat. To je i případ zhruba třicetiletého Efe Safaka. „Nevolil jsem. Nejsem odsud a musel bych jet daleko,“ vysvětluje u cigarety. Do Istanbulu odjel za snoubenkou a jeho domovské město Zonguldak Eregli odhlasovalo reformu jedním z nejtěsnějších rozdílů – 50,2 ku 49,8. „Je mi to trochu líto,“ přiznává Safak.
