Ustojí mladý Manďák smrt své rodiny? Nezblázní se kvůli tsunami? ptal se tehdy kdekdo. Ustál. Z nezkušeného kluka je dnes jedenadvacetiletý úspěšný manažer. Otcovu stavební firmu s 300 zaměstnanci sice prodal, ale s kamarády založil novou společnost obchodující se stavebním materiálem.
A stále provozuje rodinný ranč s hotelem a restaurací. Nejčastěji se mu dovoláte do auta, sjednává obchody po Evropě a neustále přejíždí mezi rodnou Kroměříží a Prahou. Na tsunami už vzpomínat nechce. "Nezlobte se, nikdy jsem se nechtěl zviditelňovat a v této souvislosti už vůbec ne," omlouvá se.
Za to, že z nejbližší rodiny přežil pouze on, vděčí Pavel Manďák vyjížďce lodí. S jedním Thajcem se ono kritické ráno 26. prosince 2004 vydal na moře lovit ryby.
O půl deváté je ve vratké bárce zarazilo zvířené dno a následná vlna. Po půlhodinovém boji domorodce s až sedmimetrovými vlnami se moře uklidnilo a oba se vrátili ke břehu. Pořád ještě netušil, co se stalo, ale během cesty k hotelu mu to došlo – tsunami.
Najít rodinu za každou cenu
"Od této chvíle jsem pomalu začal ztrácet zájem o okolní svět a dostal jsem se do zvláštního stavu mysli. Měl jsem pouze jeden cíl: najít svou rodinu," řekl mi před lety při našem prvním setkání.
Po dvoudenním vyčerpávajícím chození po zdevastovaném pobřeží ho vojáci odvezli do sběrného tábora pro zraněné, odkud však vzápětí utekl. Hodinu nato ho posadil k sobě do auta neznámý Švéd s Thajkou: "Byli to zřejmě nejochotnější lidé, jaké jsem kdy poznal. Následujících čtrnáct dnů se o mě starali a pomáhali mi najít jakoukoli stopu po mé rodině."
Po bezvýsledném pátrání se v polovině ledna 2005 vrátil do Kroměříže, kde měl jen babičku. "Byl to šílený stres. V noci jsem nemohl spát, neustále jsem přemýšlel, co všechno se může stát. Občas jsem to psychicky nezvládal, bylo to hodně náročné. I když jsem silný introvert a nerad se svěřuju, najednou – když jsem to potřeboval – nebylo komu."
Okamžitě musel snést přetěžké dědictví: stavební firmu Manďák patřící jeho otci. Jaké to je, když se ze dne na den stane ze studenta gymnázia šéf prosperující společnosti? "Já osobně firmu Manďák vlastně nikdy neřídil. Řídil ji tým lidí, který vznikl z vedoucích pracovníků firmy a rodinných přátel," říká dnes.
Gymnazista šéfem
To nemohlo fungovat dlouhodobě. Pavlův otec byl ve firmě klíčový člověk, zejména on sháněl zakázky. "Když tu teď otec nebyl, firma by asi skončila, protože by se pro ni nesehnala práce." Prodal ji nakonec společnosti Syner, která ji vlastní dodnes.
Stavebnictví však neopustil a s kamarády založil akciovou společnost Main invest, která ve velkém obchoduje se stavebním materiálem s ročním obratem přes 250 milionů korun. Přitom chodil na gymnázium v Kojetíně, měl se učit na písemky, ale soustředit se často nedokázal. Proto přestoupil na střední podnikatelskou školu v Kroměříži, aby to měl alespoň blíž do školy.
A aby toho nebylo málo, byla tu ještě jedna starost: rodinný ranč v Kostelanech s hotelem a restaurací, který vybudoval jeho otec. "Ranč v podstatě nevydělával, byl to hlavně koníček rodičů, kteří ho dotovali," vysvětloval Pavel, když jsme se setkali přesně dva roky po tsunami.
A on to změnil. S pomocí rodinných přátel se mu podařilo dostat ranč během pár měsíců do černých čísel. "Z malé farmy vznikl velký americký ranč, který v Česku nemá obdoby," říká dnes. Je jediným majitelem, má pětadvacet zaměstnanců. Ani letošní šestadvacátý prosinec se tu nevymykal těm posledním. Konal se tu vzpomínkový Memoriál rodiny Manďákových.
