Rezignace Fidela Castra na dva ze tří vůdcovských postů společně se zvolením jeho mladšího bratra Raúla za jeho nástupce vyznačuje konec jedné éry… tak trochu. Raúl vystřídal Fidela coby předseda Rady ministrů a předseda Státní rady, ale nikoli jako první tajemník Komunistické strany Kuby. A při výjevu hodném zlatých let stalinismu získal Raúl jednohlasný souhlas kubánského „parlamentu“ k tomu, aby se o všech zásadních otázkách s Fidelem radil.
Dokud tu Fidel bude – a bude psát, přijímat zahraniční hodnostáře a vyjadřovat se ke všemu od etanolu po americkou prezidentskou kampaň – dvě věci budou stále jasné. Zaprvé, Raúl bude stěží schopen přikročit i jen k mírným, ryze hospodářským a regulačním reformám, do nichž poněkud naivně vkládá naději, že Kubáncům opět přinesou jídlo na stůl.
Zadruhé, ačkoliv systém nástupnictví, jenž bratři Castrovi před lety navrhli, má výhodu stability a předvídatelnosti, Raúl nebude moci nahradit starou gardu mladými lídry (jeho nástupci v ozbrojených silách je 72 a jeho místopředsedovi 77 let). Kdyby tak učinil, měl by ten, koho by si vybral, náskok, až Raúl, jemuž je 76 let, zemře, aniž by se s Fidelem jednoznačně shodli, kdo je další v řadě.
Asijské řešení
Raúlovou strategií je uskutečňovat vietnamské nebo čínské řešení: protržní hospodářské reformy pod přetrvávající komunistickou vládou, bez pokroku ve věci demokracie či lidských práv. Pro ty, kdo ve Spojených státech správně usoudili, že půlstoletí obchodního embarga se ukázalo jako kontraproduktivní, se jedná o přitažlivou, zpola vstřícnou reakci, která nabízí alibi pro zmírnění postoje: hospodářské reformy jednou přinesou politickou změnu.
Latinskoamerickým pragmatikům, kteří se odjakživa obávají kubánské páté kolony, to nabízí možnost provést kvadraturu kruhu: podpořit změnu na Kubě, aniž by zašli příliš daleko. A pro některé evropské vlády se jedná o dění, které jim umožňuje dát ruce pryč a posouvá problém čistě na americké hřiště.
V Latinské Americe, která udělala obrovský pokrok v transformaci rozvoje demokracie a respektu k lidským právům do regionálního právního řádu, který překračuje národní suverenitu či nedotknutelný princip nulové intervence, je však vietnamské či čínské směřování nepřijatelné. Po desetiletích pučů, diktatur, mučení a únosů si dnes už Latinská Amerika, ač stále ještě ne zcela prostá těchto ran, proti nim vybudovala řadu ochranných valů.
Akceptovat kubánskou výjimku by znamenalo obrovský krok zpět. Co odstraší příštího středoamerického diktátora a vraha, dostanou-li Kubánci volnou ruku? Vzývat pragmatismus jako obhajobu pokračujícího porušování lidských práv na Kubě jen proto, že hospodářské reformy by mohly zadržet masový exodus do Mexika a na Floridu, není vůbec dobrý nápad.
Návrat Kuby
Mexiko se zdá být v obzvláštním pokušení vrátit se ke své někdejší spoluvině za situaci na Kubě. Vypadá to, že mexický ministr zahraničí se během své nadcházející návštěvy Havany nesetká s místními disidenty, čímž poruší zavedenou praxi, dodržovanou už od roku 1993.
Existují rozumné důvody k sestavení harmonogramu pro návrat Kuby do latinskoamerické demokratické obce, aniž by bylo třeba jako první krok či předběžnou podmínku požadovat volby. Vskutku, svobodné a spravedlivé volby a úplný respekt k lidským právům mohou přijít až na konci cesty – pokud se tento konec zřetelně stanoví.
Nepřijatelné by byly oba extrémy: buď stanovit okamžitý přechod k demokratickému vládnutí jako podmínku normalizace vztahů s USA a opětovného vstupu do latinskoamerického společenství, anebo zprostit Kubu povinnosti držet se demokratických principů a postupů s poukazem na to, že je poněkud odlišná.
Pokrok za Fidela Castra?
Roku 1953 v projevu, který je zřejmě nejproslulejší řečí v politických dějinách Latinské Ameriky, Fidel Castro před soudem prohlásil, že dějiny jej zprostí všech nařčení. Avšak dějiny jej budou soudit a s ním jeho bezmála 50 let u moci, teprve až budou známé výsledky: až se počáteční úspěchy ve zdravotnictví a školství a v boji proti nerovnosti posoudí ve vztahu k mezinárodním standardům, a to s transparentností, jíž ostatní země v regionu podléhají.
Až pak budeme vědět, zda tento obchod, ač pro mnohé nepřijatelný, alespoň dával smysl: autentická sociální spravedlnost a pokrok výměnou za autoritářskou vládu, mezinárodní ostrakizaci a kulturní pustinu.
© Project Syndicate, 2008.
