Tak jim ho přejme. Koneckonců stejně všichni víme, že největší Čech byl Cimrman.
Vtip stranou, rozhodně je na místě položit si otázku, proč pro tohoto „dědulu“ ve věku 84 let, poničeného parkinsonem, truchlí jen na Svatopetrském náměstí desetitisíce lidí. Jistě to nebudou popisné charakteristiky – váha, výška, číslo bot. Je těžké vyjádřit, z čeho vyplývá můj obdiv, ale řekl bych, že tento papež si mě získal tím, že si troufl být křesťanem, a ne jen vykonavatelem zkostnatělých tradic.
Římskokatolická církev za dva tisíce let svého působení se vyznačuje notnou dávkou farizejství.
Snad každá kritika, kterou Kristus směřoval na farizeje, velmi přiléhavě sedí i na všelijaké katolické zvyklosti a praktiky. Abych byl dobře pochopen, nemluvím teď o populárních otázkách a la antikoncepce, rozvody a potraty. Na mysli mám zvyklosti, které se netýkají věrouky, ale mezilidských vztahů, public relations, přístup kléru k veřejnosti, kabinetní politiku, neveřejnou cenzuru katolického tisku, nereagování na potřeby obyčejných věřících ap.
Být křesťanem znamená pochopit poselství Krista, i když není napsáno do pouček a návodů k jednání. Janu Pavlovi II. nikdo neřekl, že má na znamení úcty políbit zemi, kterou navštíví. Nikdo ho nenutil, aby to udělal. Nikdo by jej nekritizoval, kdyby to neudělal. Též mnoho farizejských křesťanů jej plísnilo za to, že se veřejně omluvil za bezcharakterní zločiny, které církev celá století páchala ve jménu kříže.
Proč to udělal právě on, a ne jeho předchůdci? Odpověď je nasnadě: protože rozuměl Ježíšovi. Zkrátka byl to papež, který si troufl být křesťanem.
