Zatímco večerní zprávy Československé televize informovaly o historickém setkání soudruhů Husáka a Jakeše s rumunským diktátorem Nicolae Ceaušeskem na Pražském hradě, skutečná historie se 17. května 1989 psala někde úplně jinde.
Obvodní soud pro Prahu 4 přímo na Pankráci rozhodl o podmíněném propuštění Václava Havla z výkonu trestu po uplynutí jeho poloviny. Podnět k tomuto soudnímu projednávání podali Havlovi příbuzní a 3 385 občanů, kteří žádost podpořili svým podpisem. Dokument podepsala řada tehdy oficiálních populárních umělců.
Soud měl překvapivě hladký průběh. Samosoudkyně Eva Květenská přečetla posudek o Havlově chování za mřížemi, v němž se konstatovalo, že se řádně chová, uklízí si celu a plní pracovní normy. Pak vyslechla státního zástupce, Havla i jeho obhájce Josefa Lžičaře a vyhlásila usnesení, kterým ho propustila na svobodu. V soudní síni přelíčení sledovala dvacítka Havlových příbuzných a přátel a několik novinářů.
Přítomní reagovali na propuštění potleskem. Zhruba za hodinu už Havel opouštěl bránu pankrácké věznice. Zbytek trestu, tedy tři měsíce a devětadvacet dní, mu byl odložen za dobré chování na dobu osmnácti měsíců.
Venku čekali novináři
Muzikou proti režimu. Na koncerty se sháněla razítka a maskovaly kapely |
U vězeňské brány na Havla čekalo kromě přátel a příbuzných i několik hlavně zahraničních televizních štábů. Propuštění Havla zachycují záběry Originálního videojournalu, což bylo nezávislé zpravodajství šířené na videokazetách VHS.
„Je to moc dobrý pocit, být znovu na svobodě, ale nikomu bych nedoporučoval chodit do vězení kvůli tomu, abyste ten pocit taky poznali,“ řekl Havel. „Jsem rád, že mě pustili na polovinu domů, i když si myslím, že celý ten můj trest byl nesmysl a že jsem vůbec v žádném vězení neměl být,“ uvedl.
Pro německou televizi ARD zase sdělil, že vliv na jeho propuštění měly solidární akce v Československu i v zahraničí.
Nebylo to naposledy, kdy Havel skončil ve vězení. Ještě v říjnu byl zadržen na několik dní.
Historické setkání
Odpoledne a večer probíhala v Havlově pražském bytě na Rašínově nábřeží velká oslava, celkem jí prošlo na tři stovky lidí. Právě na ní se před třiceti lety poprvé potkaly dvě výrazné postavy našich dějin druhé poloviny 20. století – Václav Havel a Alexander Dubček.
Jejich osudy se však v té době hodně lišily. Zatímco Dubček se po zoufalé snaze z počátku 70. let udržet se u moci za každou cenu stáhl do ústraní, Havel byl za své aktivity ve vězení a byl považován za hlavu opozice.
Známý růžový tank měnil barvu jako chameleon, soudruzi se ho báli |
Dubček Chartu ani další dokumenty opozice nepodepsal, Havel je organizoval. Poprvé se sešli právě na oslavě Havlova návratu z vězení. O setkání informovala i média, tedy ta zahraniční. „Z dobového zahraničního tisku se dá dovodit minimálně to, že setkání Havla s Dubčekem byla mezinárodně prožívaná událost,“ popisuje historik Jan Hron z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Už na večírku po propuštění z vězení Havel navzdory trvající podmínce rozvíjel další plány. První z nich bylo sepsání výzvy, která by oslovila celou společnost, ne jen disidenty. „Hned druhý večer jsem měl s Havlem schůzku v restauraci Rybárna na vltavské náplavce. Václav už přišel s jasnou obsahovou koncepcí petice,“ vzpomínal disident a spoluautor petice Několik vět Jiří Křižan.
Společně s chartisty Sašou Vondrou a Stanislavem Devátým text provolání ještě několik dní upravovali a pak ho představili dalším lidem z disentu. Zveřejněno bylo na konci června.
Svět se změnil
Havel byl zatčen během lednového Palachova týdne. Zatímco byl ve vězení, venku akce za jeho propuštění spojily disent s do té doby mlčící „šedou zónou“. Tohle všechno se k Havlovi za zdi pankrácké věznice dostávalo jen zprostředkovaně. Ale i on cítil, že se něco změnilo. Do vězení ho nevezl policejní anton, nýbrž osobní auto, a místo aby byl umístěn do nějaké mimopražské věznice s přísným režimem, kde většinou političtí vězni končili, byla pro něj připravena cela v Praze.
Režim se totiž protestů zalekl. „Když jsem po návratu viděl na videu, jak davy mladých volají ‚Pusťte Havla‘, měl jsem zvláštní pocity jakési satisfakce, uvědomil jsem si najednou, že to mnohaleté úsilí nebylo zbytečné a že se začíná zhodnocovat,“ prohlásil později Havel.
Za šest měsíců po jeho propuštění začala sametová revoluce.
