Situace v sociální demokracii se zcela pochopitelně stala vedle volby prezidenta nejsledovanějším politickým tématem první čtvrtiny tohoto roku. Četné komentátory tato pro ně nepřehledná situace v sociální demokracii vede k úsudku, že se politická strana zmítá v krizi, která může vést k jejímu štěpení, případně až ke změně dominance na politické levici - ČSSD by v pozici nejsilnější levicové politické strany měla nahradit KSČM. Pokusím se být v pohledu na sociální demokracii více optimistický a vysvětlit proč bychom podle mne neměli nejsilnější vládní stranu zatracovat.
V ČSSD se v současnosti odehrává něco, co bych si dovolil označit jako střet mezi "novým" a "starým". Pro zjednodušení pak můžeme i personifikovat "nové", jako ten politický styl reprezentovaný předsedou ČSSD a premiérem Vladimírem Špidlou a naopak "staré" vše co představovala politika Miloše Zemana. Základními prvky nové politiky sociální demokracie jsou: (1) kladení důrazu na sociální stát, jako pilíře politiky ČSSD v dlouhodobém horizontu a (2) odmítnutí opoziční smlouvy jako trvalejšího modelu vládnutí. Pro věrohodnost své politiky se Vladimír Špidla obklopil politiky, kteří se ve vládě Miloše Zemana osvědčili a získali si podporu veřejnosti (např. Gross či Tvrdík) a nemálo dříve vlivných politiků z řad stoupenců bývalého premiéra Miloše Zemana se po parlamentních volbách ocitlo stranou politického dění. Nominace bývalého předsedy ČSSD prezidentským kandidátem do druhého kola volby se pak stala katalyzátorem střetu mezi tou části sociální demokracie, která je po červnových parlamentních volbách u moci a nesourodou skupinou poslanců. A byť se může zdát pozice předsedy strany oslabena, výhodu má ta strana sporu, která je v dané chvíli u moci. Opozice ve straně nemá žádnou platformu, není organizovaná, ba dokonce lze tvrdit, že ani není konkrétně personálně vymezená, neboť se schovává kdesi v teoretickým propočtech a analýzách výsledku prezidentských voleb.
Střet mezi "novým" a "starým", které v poslední prezidentské volbě reprezentovalo oněch zhruba deset až dvacet rebelujících poslanců, sice krátkodobě oslabuje ČSSD v očích voličské veřejnosti, avšak je velmi důležité, že se takový střet uvnitř jedné z hlavních politických stran vůbec odehrává. Má-li Občanská demokratická strana v úmyslu zvítězit v příštích parlamentních volbách bude muset, chtě nechtě, absolvovat podobný proces politického vývoje strany, jakým v současnosti procházejí sociální demokraté. Vladimír Špidla se jako premiér a předseda ČSSD vymezuje proti Miloši Zemanovi, který je stranou politické moci na Vysočině (a jak slyšitelný je stále jeho hlas). Kterýkoliv předseda ODS, jenž se bude chtít prostřednictvím parlamentních voleb ucházet o post příštího premiéra, se bude muset vymezit proti Václavu Klausovi, který zastává nejvyšší ústavních funkci!
Události kolem prezidentské volby otevírají pro ČSSD nové perspektivy v budoucím směřování politiky strany. Vítězstvím Václava Klause se ODS stává "hradní stranou" a ztrácí tak jeden z důležitých rysů vlastní politiky, tj. vymezování se vůči mocenskému centru kolem prezidenta republiky. Podobně i KSČM na levici v budoucnu jen ztěží obhájí pozici politického subjektu vyznačujícího se jak kritikou politiky vlády, tak i hradu. Ve snaze získat si podporu komunistických poslanců při prezidentské volbě pak padlo další vážné tabu - spolupráce s komunisty. Pokus Miloše Zemana o zpochybnění zákazu spolupráce s KSČM, známého jako usnesení bohumínského sjezdu, vyvolala okamžitou kritiku u představitelů ČSSD, slova Václava Klause o prázdném antikomunismu bohužel nevzbudila v řadách ODS reakci žádnou. Bude-li vedení sociální demokracie zvolené na nadcházejícím sjezdu ČSSD v této otázce důsledné, může se paradoxně sociální demokracie stát hlavní antikomunistickou silou na české politické scéně.
Na závěr bych nad rámec výše zmíněných nových perspektiv sociálně demokratické politiky v Česku doplnil několik dalších důvodů, proč je ČSSD stále hlavním favoritem příštích parlamentních voleb. (1) Sociální demokracie je významná politická značka, schopna stmelit různé názorové proudy uvnitř i vně strany. (2) ČSSD si v praxi ověřila, jak efektivní může být výměna předsedy strany před parlamentními volbami. (3) V neposlední řadě má pak ČSSD na rozdíl od ostatních politických stran jednu nespornou výhodu - v čele žebříčků popularity a důvěry politikům jsou dlouhodobě představitelé ČSSD, včetně premiéra a významných ministrů stojících v čele silových resortů. Pokud dokáže ČSSD využít postavení všeobecně přijatelné umirněné levicové strany schopné "pravidelné" vnitřní obnovy a otevře se novým perspektivam (antikomunismu a jakési nové, ale kultivované protihradní politice) je vítězem příštích parlamentních voleb, pokud nikoliv, i tak zůstane nadále silnou politickou stranou ve vládě i v opozici.
V ČSSD se v současnosti odehrává něco, co bych si dovolil označit jako střet mezi "novým" a "starým". Pro zjednodušení pak můžeme i personifikovat "nové", jako ten politický styl reprezentovaný předsedou ČSSD a premiérem Vladimírem Špidlou a naopak "staré" vše co představovala politika Miloše Zemana. Základními prvky nové politiky sociální demokracie jsou: (1) kladení důrazu na sociální stát, jako pilíře politiky ČSSD v dlouhodobém horizontu a (2) odmítnutí opoziční smlouvy jako trvalejšího modelu vládnutí. Pro věrohodnost své politiky se Vladimír Špidla obklopil politiky, kteří se ve vládě Miloše Zemana osvědčili a získali si podporu veřejnosti (např. Gross či Tvrdík) a nemálo dříve vlivných politiků z řad stoupenců bývalého premiéra Miloše Zemana se po parlamentních volbách ocitlo stranou politického dění. Nominace bývalého předsedy ČSSD prezidentským kandidátem do druhého kola volby se pak stala katalyzátorem střetu mezi tou části sociální demokracie, která je po červnových parlamentních volbách u moci a nesourodou skupinou poslanců. A byť se může zdát pozice předsedy strany oslabena, výhodu má ta strana sporu, která je v dané chvíli u moci. Opozice ve straně nemá žádnou platformu, není organizovaná, ba dokonce lze tvrdit, že ani není konkrétně personálně vymezená, neboť se schovává kdesi v teoretickým propočtech a analýzách výsledku prezidentských voleb.
Střet mezi "novým" a "starým", které v poslední prezidentské volbě reprezentovalo oněch zhruba deset až dvacet rebelujících poslanců, sice krátkodobě oslabuje ČSSD v očích voličské veřejnosti, avšak je velmi důležité, že se takový střet uvnitř jedné z hlavních politických stran vůbec odehrává. Má-li Občanská demokratická strana v úmyslu zvítězit v příštích parlamentních volbách bude muset, chtě nechtě, absolvovat podobný proces politického vývoje strany, jakým v současnosti procházejí sociální demokraté. Vladimír Špidla se jako premiér a předseda ČSSD vymezuje proti Miloši Zemanovi, který je stranou politické moci na Vysočině (a jak slyšitelný je stále jeho hlas). Kterýkoliv předseda ODS, jenž se bude chtít prostřednictvím parlamentních voleb ucházet o post příštího premiéra, se bude muset vymezit proti Václavu Klausovi, který zastává nejvyšší ústavních funkci!
Události kolem prezidentské volby otevírají pro ČSSD nové perspektivy v budoucím směřování politiky strany. Vítězstvím Václava Klause se ODS stává "hradní stranou" a ztrácí tak jeden z důležitých rysů vlastní politiky, tj. vymezování se vůči mocenskému centru kolem prezidenta republiky. Podobně i KSČM na levici v budoucnu jen ztěží obhájí pozici politického subjektu vyznačujícího se jak kritikou politiky vlády, tak i hradu. Ve snaze získat si podporu komunistických poslanců při prezidentské volbě pak padlo další vážné tabu - spolupráce s komunisty. Pokus Miloše Zemana o zpochybnění zákazu spolupráce s KSČM, známého jako usnesení bohumínského sjezdu, vyvolala okamžitou kritiku u představitelů ČSSD, slova Václava Klause o prázdném antikomunismu bohužel nevzbudila v řadách ODS reakci žádnou. Bude-li vedení sociální demokracie zvolené na nadcházejícím sjezdu ČSSD v této otázce důsledné, může se paradoxně sociální demokracie stát hlavní antikomunistickou silou na české politické scéně.
Na závěr bych nad rámec výše zmíněných nových perspektiv sociálně demokratické politiky v Česku doplnil několik dalších důvodů, proč je ČSSD stále hlavním favoritem příštích parlamentních voleb. (1) Sociální demokracie je významná politická značka, schopna stmelit různé názorové proudy uvnitř i vně strany. (2) ČSSD si v praxi ověřila, jak efektivní může být výměna předsedy strany před parlamentními volbami. (3) V neposlední řadě má pak ČSSD na rozdíl od ostatních politických stran jednu nespornou výhodu - v čele žebříčků popularity a důvěry politikům jsou dlouhodobě představitelé ČSSD, včetně premiéra a významných ministrů stojících v čele silových resortů. Pokud dokáže ČSSD využít postavení všeobecně přijatelné umirněné levicové strany schopné "pravidelné" vnitřní obnovy a otevře se novým perspektivam (antikomunismu a jakési nové, ale kultivované protihradní politice) je vítězem příštích parlamentních voleb, pokud nikoliv, i tak zůstane nadále silnou politickou stranou ve vládě i v opozici.
