Anebo také nepřidá. Každé pár stokorunové přidání, které člověku trn z paty nevytrhne, znamená pro stát mnohamiliardové vydání.
Nespokojení jsou všichni: penzisté, že dostávají v poměru ke mzdám čím dál míň.
Stát, že nemá dost peněz. Nespokojená je i aktivní generace, že platí jedny z nejvyšších sociálních odvodů v Evropě.
I optimistické zprávy - třeba ta, že za půl století běžně přežijeme magickou stovku - vypadají skrz dnešní model penzí katastrofálně.
Střízlivé předpovědi říkají, že za třicet let bude skoro každý třetí člověk v Česku starší než šedesát let. Pokud by se penzijní systém nezměnil, od státu by pak ani na ty lístky do kina přidáno nedostal! Vždyť dnes na jednoho penzistu vydělávají dva mladí, za půl století to už bude jen jeden.
Pravda, o nutnosti reformy penzí a zvyšování důchodového věku až k 67 letům mluví i naši politici na potkání. Lidovci s ODS se dokonce předběžně dohodli, jak nejlépe reformovat. Hlavní argument: peníze.
Málo mladých neuživí hodně starých. Nemluví se však o hlavních nectnostech současných průběžných penzí.
Jsou nespravedlivé: lidé s někdejším příjmem padesát a patnáct tisíc berou podobný důchod.
Dělají z lidí vazaly státu a jeho vlád: na nich záleží, jestli senior bude žít jako princ, či jako chuďas. Jsou demotivující: nejedna studie tvrdí, že průběžně vyplácené penze rozbouraly tradiční rodinné vazby.
Motáme se v začarovaném kruhu - na penze platíme vysoké odvody, o to méně nám zbude na výchovu dětí. Děti však nepotřebujeme, ve stáří se přece o nás stará stát... A jak se stará? Dneska špatně, zítra už mizerně.
Je jen jedna cesta z "otroctví": sám si na větší část penze naspořit, sám si přidat na kino - když budu chtít já, a ne vláda!
