Po třech letech bitev, nadějí, rozčarování a beznaděje není možné říci nic jiného než konstatovat: je čas přiznat porážku, situace je katastrofální a bezmála bezvýchodná.
Ještě nedávno, po parlamentních volbách, se zdálo, že naděje žije, že jediná možná cesta ven – postupně předávat Irák Iráčanům – může fungovat. Nyní však v brzký zlom nedokážou věřit ani ti největší optimisté.
Parlament má daleko k instituci, která by byla schopna zemi jakkoliv spravovat, násilí dosahuje apokalyptických rozměrů a přízrak občanské války mezi sunnity a šíity nabývá stále konkrétnějších kontur.
Ale znamená to tedy, že vše bylo špatně již od začátku? Ne.
Svržení Saddáma je nezpochybnitelný a zásadní úspěch celé operace. Kdo byl v Bagdádu v prvních dnech po jeho pádu, nezapomene nikdy na to, co už dnes vypadá jako kapitola z jakési historické knihy: naprostá většina Iráčanů byla nadšena tím, že tyran padl, a věřila, že na obzoru je lepší budoucnost.
To samo o sobě je hodně, ač euforie těch dní se již dávno rozpustila v krveprolitích dalších měsíců. I pro Západ to byl triumf – svrhnout diktátora vždy naznačí těm dalším, že i na ně může dojít.
Jistě, zbraně hromadného ničení se nikdy nenašly. Avšak: pokud by je Saddám opravdu měl, byl by velkou hrozbou.
Stejnou logiku je možno nyní uplatnit na Írán – Teherán do několika let vyvine jadernou zbraň, a to představuje pro Západ obrovské riziko. Čekat se založenýma rukama zkrátka není možné.
Proč se vše zhroutilo, kde se staly osudné chyby? Jednou z příčin byla mírně naivní představa lidí zrozených ve svobodném světě, že svoboda je všelékem, že každý, kdo ji dostane, se nadechne a zamíří vpřed. Není to tak.
Druhým důvodem je, že USA přecenily svoje schopnosti předvídat, co se vše může stát. Jistě, to byla osudová chyba, avšak – jakkoliv to může znít cynicky – chyby se zkrátka stávají, nedopustí se jich jen ten, kdo nic nedělá.
A není to jen chyba USA či Británie. I Česká republika byla – a nadále je – členem koalice, která se odhodlala vstoupit do Iráku. I my si nyní musíme říci: dobrá, jak z toho ven?
Odpověď je prostá: zatnout zuby, zkoušet dál předat Irák Iráčanům. A co nejdříve odejít, pokud možno se ctí.
