Matka dnes již téměř šestnáctiletého syna Karin Lissniková novinářům řekla, že soud v jejím případě nezjišťoval fakta a stranil otci. Tomu soud přiřkl před čtyřmi lety syna do péče, přestože se o dítě od jeho narození starala ona.
Po narození syna prý otec, za nějž se Lissniková nikdy neprovdala, odmítal uznat otcovství. Na výchově se nijak nepodílel. Soudní řízení o výživném skončilo v roce 1993 rozhodnutím, že otec bude platit.
Lissniková prý rozsudek založila do spisu, z něhož se prý však časem ztratil. O rok později soud svěřil dítě do matčiny péče, otec měl platit výživné a stýkat se pravidelně se synem.
Lissniková tvrdí, že otec nedodržoval čas, kdy měl mít dítě u sebe. Vracel jí ho prý předčasně, aniž jí o tom řekl. Podle matky se syn vracel ze schůzek vystresovaný, začal trpět psychickými problémy.
Žena trvá na tom, že sociální pracovníci nadržovali při dalších soudních přích otci, stejně jako soud. V srpnu 2004 okresní soud v Hradci Králové rozhodl o změně výchovy, syn měl připadnout otci. Důvodem bylo, že matka maří výkon rozhodnutí a neumožňuje otci styk s dítětem.
Na soud se obrátili i dva otcové
Žalobu do Štrasburku posílá také Luboš Meszner z Prahy a Jiří Krám z Hradce Králové. Oba si stěžují na to, že jim soudy za léta pří neumožnily vymoci u jejich bývalých žen styk s dětmi.
Těmto třem lidem pomohla žalobu sepsat organizace Spravedlnost dětem. Její předseda Luboš Patera dnes novinářům řekl, že vyhlašuje "šestou vlnu žalob" a doufá, že se k ní připojí více nespokojených rodičů. První vlnu žalob organizoval Patera v roce 2003.
V některých případech dal Evropský soud pro lidská práva stěžovatelům za pravdu. Buď v tom, že se soudy neúměrně táhly, nebo že došlo k porušení práva na rodinný život.
Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že Evropský soud pro lidská práva vydal od roku 1993 dodnes celkem 19 rozsudků proti ČR ve sporech o nezletilé děti.
Ve 12 případech podali stížnost otcové, v pěti případech matky a ve dvou kauzách šlo o rodiče, kteří se bránili odnětí dětí do ústavů. Česká vláda byla v těchto konkrétních kauzách odsouzena k celkové náhradě 113 243 eur, to je 2 831 075 korun.
Počet stížností je však podle ministerstva mnohem vyšší, než se zdá ve srovnání s 19 rozsudky. Přes 90 procent všech stížností na stát prý totiž evropský soud odmítne a stát o tom neinformuje.
Co se týče těch odmítnutých, o nichž ČR ví, mělo by jich být 35. Z toho 14 stížností Štrasburk odmítl po stanovisku žalované české vlády. Štrasburský soud je instituce Rady Evropy (RE), jejímž je Česká republika členem. Jeho výroky jsou pro členské státy závazné. Soud nicméně není zplnomocněn rušit rozhodnutí národních soudů a anulovat národní zákony.
Štrasburský soud nefunguje jako odvolací soud vůči národním soudům a znovu neprojednává případy, nemůže rušit, měnit ani revidovat jejich rozhodnutí.
