Kdyby Stanislav Gross byl dobrý lhář, vypadalo by jeho vysvětlení, kde vzal přes milion korun na svůj byt, naprosto věrohodně. I kdyby to byla lež. Stanislav Gross však dobrý lhář není. Být dobrým lhářem není pěkné vysvědčení ani pro člověka, ani pro politika.
Dobré není ani další pokračování seriálu "Jak premiér k bytu přišel", když ze svých výdělků na čtyřmilionový byt ušetřit nemohl.
Zopakujme stručně: nejprve premiér řekl, že pořízení bytu pokryl „ze svých úspor a hypotéky“. Po šesti letech dodává, že mu přes milion půjčil strýc-důchodce.
Dnes, po pár dnech, už strýc říká, že on osobně takové peníze nenašetřil, sám si půjčil od příbuzných. Z ciziny. Asi. Resumé: místo aby bylo po všech vysvětleních jasněji, je temněji.
Proč vůbec strkat nos do peněženky pana premiéra? Protože premiér žije z peněz daňových poplatníků. Vládne spolu s dalšími politiky státu, který od svých občanů vybírá skoro padesátník z každé koruny, a s těmi miliardami pak hospodaří.
Vládne a hospodaří za naše peníze a s našimi penězi jen ve jménu deseti milionů občanů a svého svědomí? Anebo je někomu z nich za cosi zavázán? Tak se ptají - a právem - lidé všude na světě.
V tom světě, jak se dočteme třeba ve zprávách Transparency International, kde žádná země není proti úplatkům a nečistým politickým obchodům imunní. Problémy s korupcí ve veřejné sféře máme i tady - a právě ČSSD patří k obhájcům zákonů o střetu zájmů či přiznávání majetků.
Pokud by Stanislav Gross byl soukromník, a ne politik, po jeho bytu a půjčkách by nám nebylo nic. Pokud by pak byl i dobrý lhář, byla by to zase jeho věc. Premiér není ani soukromník, a snad ani dobrý lhář. Proto, jak říkal J. K. Jerome: Nejlepší politika je mluvit vždy pravdu.
