Do tělocvičny lze poslat lidi, kteří přišli o bydlení, na týden po povodních. Ne však po dvou měsících. Jen proto, že nedokážeme vyřešit drobný organizační problém a nechceme obětovat z rozpočtu pár desítek tisíc korun za pronájem levných ubytoven.
Není to rozhořčení, které čiší z předchozích řádků, přehnané? Vždyť se vlastně tolik nestalo. Na ty dva týdny nucené spartakiády budou vyhnanci určitě vzpomínat při skleničce v nových bytech, které pro ně už radnice chystá.
A proč ta kritika na adresu zastupitelů? V době povodní dělali, co mohli, nespali, nejedli, domy jim padají před očima, v silnicích zejí díry, autobusy jsou přecpané a auta nejezdí.
Žádný z argumentů na obranu politiků neplatí. Úroveň společnosti se pozná právě na takových "detailech", jako je péče o oběti neštěstí. Lidé, na které dopadala ruka osudu, nesmějí být v civilizované společnosti dodatečně trestáni tvrdou pryčnou a chladnem.
Je třeba tisíckrát opakovat, že stát a obce nejsou zaopatřovací ústav, i když se samy za něj rády vydávají. Jsou však chvíle, kdy sebou mají zatraceně hodit, jinak ztrácejí důvod pro svou existenci.
A živelní pohroma je přesně takový případ. Nikdo na světě mě nikdy nepřesvědčí, že země a město nemají dost prostředků, aby zajistily ne přepychové, ale lidsky důstojné ubytování několika desítkám vyplavených Karlíňanů.
Jestliže to neudělají, jsou jen dvě možnosti: buď těmi lidmi pohrdají, nebo jsou neschopné. Politici na všech úrovních se plácali po ramenou, jak jsme ty povodně vcelku dobře zvládli. Jak se zatím zdá, popovodně zvládáme mnohem hůř.
