Jenže – tu knihu ve skutečnosti nenapsala redaktorka časopisu Svět v obrazech Živná. Napsal ji nepřítel tehdejšího režimu a noční hlídač, nynější kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier.
"Želmíra byla moje spolužačka z fakulty. Měla odvahu a byla ochotná předstírat, že tu knížku sepsala ona, aby ji vydali," vzpomíná dnes Dienstbier.
Želmíra Živná tak vstoupila do dějin naučné literatury díky Dienstbierovi hned dvakrát. Pod svým jménem vydala i jeho malou encyklopedii o dějinách medicíny. "Nebyl to žádný velký problém. Paní Živná chodila texty redigovat a nikdo nevyzradil, kdo je skutečný autor," vzpomíná tehdejší redaktor nakladatelství Albatros Karel Hvížďala, který o záměně věděl.
Státní bezpečnost netušila, že autorem tak nevinné knihy je člověk, který vyhlásil režimu boj. A nevěděli o tom ani Dienstbierovi přátelé z disidentských kruhů. Ani oni by jeho publikační činnost nejspíš nedovedli ocenit.
Polovina sedmdesátých let, to byla vážná doba. Stačila maličkost a člověk se ocitl na výslechu. Pár českých intelektuálů, na které se Státní bezpečnost zaměřila, se scházelo doma a předčítalo si navzájem povídky nebo fejetony.
Módní odborník
A politickými úvahami se tehdy zabýval i Dienstbier. Jenže kromě toho se po večerech věnoval i módním trendům. "Už několik let se po světě rozmáhá móda, která razí jako své heslo: nejlepší podprsenka je žádná podprsenka," psal například.
Ale zamýšlel se i nad pánskou módou. "Nalézt vhodné a všeobecně přijatelné společenské oblečení pro muže je úkol, který dosud móda nevyřešila," stěžovala si Želmíra Živná. Tedy Dienstbier.
"Móda v oblékání si – kromě peněz, které na ni mohu a chci vydat – vyžaduje vkus i vtip. Stačí maličkost a vypadáme úplně jinak – skvěle, nebo jako úplní hlupáci," radil Dienstbier čtenářům.
Ivan Klíma si dobře pamatuje Jiřího Dienstbiera i bezvýchodnou dobu sedmdesátých let. To, že napsal naprosto bezstarostnou knihu o ženách a módě, ho nepřekvapilo.
"Dienstbier byl takový věčný optimista – a i v těch nejtěžších dobách byl vždycky činorodý," vzpomíná na něj Klíma. "Měl toho asi rozpracovaného hodně. Vzpomínám si, že v téže době mi přinesl ukázat ještě dvě divadelní hry, docela povedené," vypráví Klíma.
To se však o knize módy říct nedá. Ta je spíš banálním exkurzem do minulosti odívání. Ale měla úspěch. Je nutné si uvědomit, že to bylo v době, kdy si ženy šily šaty ze starých záclon a německý časopis o módě Burda bylo hodně ohmatané zboží, než se vrátil zpět ke šťastné majitelce, která si ho propašovala z Německa.
"Slon nosí hrdě svůj chobot, lev hřívu a jaguár skvrny, velbloud svůj hrb a kohout hřebínek. Jediný tvor se liší od živých druhů na zemi a je nespokojen s tím, jak vypadá – člověk," píše Dienstbier.
Vydávat knihy o módě byl však pro něj dobrý způsob, jak si přivydělat. "Všechny vydělané peníze šly samozřejmě tomu pravému autorovi," vzpomíná Hvížďala.
Havel přivýdělek nepotřeboval
Takový přivýdělek nabízel tehdy Hvížďala coby odpovědný redaktor Albatrosu třeba i Václavu Havlovi. Ten ho však nechtěl. "Nakonec mě odmítl s tím, že má dost jiné práce. Ještě ani nebylo domluveno, co by se mělo napsat," říká Hvížďala.
Pod pseudonymem nepsal jen Dienstbier. Oblíbená byla například kniha o životě habsburského knížete "Metternich kontra Napoleon", kterou nenapsal historik Jan Halada, jak tvrdí obálka, ale budoucí Dienstbierův poradce Jaroslav Šedivý.
A co Želomíra Živná, která se stala autorkou knihy, kterou nikdy nenapsala? "Když jsem byl v kriminále, dozvěděl jsem se, že jí Státní bezpečnost začala dělat potíže. Nakonec se jí podařilo uniknout přes Jugoslávii do Kalifornie," popisuje.
