Lékař - byť by měl Nobelovu cenu a diplomy z prestižních univerzit, nepředepíše pacientovi ani aspirin, pokud v komoře není nebo ho z ní vyloučili.
Tak ohromnou moc má. Stala se pánem nad osudy svých nedobrovolných členů.
Bez debaty je, že samosprávné profesní komory v nějaké podobě existovat mají. Dokážou pečovat o řádný výkon povolání například lékařů lépe než státní úředníci. A stát toho má na hrbu už beztak dost.
Jenže právě lékařská komora pod vedením dr. Ratha se z hlídače etiky a profesní úrovně stala hostující odborářskou organizací bojující za vyšší platy zdravotníků. Prezident Rath také rád přeskakuje příkop mezi profesními a politickými zájmy.
Je logické, že taková komora s takovým šéfem je pro mnohé lékaře nestravitelná. Jenže v ní musí být, když chtějí dělat svou práci. A když příliš kritizují, mohou na ně vytáhnout klacek disciplinárky.
Příznivci povinného členství volají: Bez něj by upadla péče o pacienty! Odpůrci odpovídají: Nesmysl, ať je komora prestižním sdružením, jako jsou vědecké společnosti!
Pacient vidí, že komora nekomora lékaři jsou vynikající, dobří i mizerní. Lékaři vidí, že v Evropě jsou země, které povinné členství mají i nemají. Povinné příspěvky na známky do členské legitimace "komorníků" tedy kvalitu péče určitě nedělají. Dělají jiné: monopolní organizace je vždy silnou lobbistickou skupinou. S dobrovolným členstvím by svůj "politický" vliv mohla ztratit.
Rozum svobodného člověka třetího tisíciletí se však ptá: Je normální, aby profesionál, který chce dělat své povolání, musel být členem nějaké organizace? I kdyby měla ušlechtilé zásady?
