V listopadu jste ukončil všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jakému oboru se chcete věnovat?
Chtěl bych dělat gerontopsychiatrii. Momentálně tam však nemají místo, tak budu začínat na ženském psychiatrickém oddělení. Až to bude možné, přejdu na gerontopsychiatrii.
Proč jste se pro studium medicíny rozhodl?
Původně jsem chtěl studovat přírodovědeckou fakultu, ale chtěl jsme zároveň pracovat s lidmi. Medicína pro to byla vhodnější.
Při studiu jste se dostal do kontaktu s mnoha pacienty. Jak reagovali na to, že podstupujete proměnu z ženy na muže?
Brali mě buď jako ženu, nebo později jako muže. Nebrali mě jako trans. Měl jsem spíš problém s daným oddělením. Před rokem jsem byl třeba na stáži v nemocnici na operačním sále. Před tím, než tam jdete, musíte se převléct ve filtru. Šel jsem do toho mužského a sestry mě vyhazovaly, že tam nepatřím a že mi bude lépe na těch dámských filtrech. Nechtěl jsem tam jít, říkal jsem, že patřím do pánských. Nakonec jsem ale musel jít do dámských filtrů.
Není to jedno, jestli jste v ženském nebo v mužském filtru?
Nevím. Asi jsem ještě dostatečně nevypadal jako muž.
„Čekal jsem, až se ženou stanu“
Kdy jste zjistil, že nejste ženou?
Bylo mi asi deset nebo jedenáct. Do té doby jsem si myslel, že klukům jen závidím a že chci být jako oni.
Petr B. (27)
|
Takže jste jako dítě nebyl holčička v šatečkách?
Byl jsem spíš víc klučičí. Od školky jsem měl i kamaráda kluka. S panenkami jsem si nehrál. Měl jsem hračky spíš těžké stroje, co mi přinesl táta. Nejradši jsem měl lego a různé stavebnice.
Co se ve vás odehrávalo, když jste zjistil, že nejste ženou?
Měl jsem pocit, že se to ještě změní. Že ještě nenadešla pravá chvíle, že se jednou ženou ještě stanu. Čekal jsem na důležitý „ženský“ moment. Třeba na první menstruaci, první vztah. „Ten okamžik“ ale pořád nepřicházel.
Kdy se váhání definitivně zlomilo a definitivně jste si uvědomil, že jste mužem?
Asi ve 22 letech. Dlouho jsem měl nebinární fázi, při které se většina lidí necítí ani jako žena, ani jako muž. Já jsem se definoval jako lesba, co není žena, což je spíše výjimečné. A pořád jsem si myslel, že je to dáno sexuální orientací, že jsem prostě jen jiná žena.
Bylo pro vás těžké přijmout to, že jste muž?
Procházel jsem si vnitřním coming outem. Pro mě to akceptovat nebyl problém. Bylo těžké srovnat se se společností. Že takhle nějak vypadám, že chci být takový a že chci chodit třeba na pánské záchody a chci o sobě mluvit jako o muži, protože jsem muž. Ale zároveň jsem stále vypadal jako žena.
Takže pro vás nebylo těžké to, že jste muž v ženském těle, ale to, jak na vás reaguje společnost?
V podstatě ano.
„Menstruaci jsem nenáviděl“
V pubertě dívkám začínají růst prsa a přichází první menstruace. Jak jste své ženské tělo vnímal?
Menstruace mi strašně vadila. Nenáviděl jsem ji. Říkal jsem si, že si na ni zvyknu, že to tak asi mají všichni. Že je to nějaká změna, na kterou je potřeba se adaptovat. Já se na to nikdy neadaptoval.
PojmyPohlaví: biologicky podmíněné rozdíly, které tradičně rozlišují osoby na muže a ženy. Gender: je sociální konstrukt. Pojem označuje, do jaké míry se člověk cítí být ženou nebo mužem, které pohlaví mu je okolím přisuzováno a jaké povahové rysy jsou od něj očekávány. Transgender, trans*: Člověk, jehož rod není v souladu s tím, jak byl od narození vnímán ostatními. Hvězdička označuje široké spektrum identit. Tranzice: Přechod k životu, který koresponduje se skutečným rodem. Může, ale nemusí zahrnovat změny vzhledu, chirurgické úpravy nebo změnu dokladů. Nebinární osoba: Označení pro ty, kteří se neztotožňují ani s mužským, ani s ženským označením. |
Kdy jste se rozhodl, že chcete začít s tranzicí?
Bylo mi asi 22. Cesta k tomu ale byla trnitá. Dostal jsem tehdy kontakt na sexuoložku v Ostravě, odradilo mě ale jednání sestry. Tehdy jsem už ale věděl, že tranzici podstoupit chci, ale nevěděl jsem, do jaké míry, jestli chci vůbec podstoupit operace. Sestra mi při objednávání řekla: „Jó, tak vy jste transsexuál, já si vás tady píšu na přeměnu.“ Nakonec jsem tam nepřišel, bál jsem se, že mě budou tlačit do hormonů.
Pak jsem to začal řešit v Praze, kdy moje lékařka měla známého sexuologa a říkala, že je dobrý. Když jsem tam přišel, lékař se v trans problematice vůbec neorientoval. Ptal se mě na intimní otázky ohledně mého sexuálního života a neptal se mě vůbec na to, jak se třeba cítím. Než jsem našel dobrého lékaře, trvalo to.
Chtěl jste proces přeměny podstoupit kvůli sobě, nebo kvůli okolí?
Hlavně kvůli sobě.
Jak proces tranzice probíhal?
Přišel jsem k panu doktorovi, ten se mě ptal, jak se cítím, jestli mám pro to nějaké vysvětlení. Tehdy jsem ještě nevěděl, jestli jsem muž. Nevěděl jsem, jestli třeba nejsem jenom nebinární. Lékař s vámi pracuje jako s klientem, ne jako s pacientem. Ptal se mě, co bych od něj chtěl nebo proč jsem přišel. Řekl jsem mu, že bych chtěl brát hormony a možná bych chtěl podstoupit nějaké operace, ale s tím jsem si ještě nebyl jistý.
Před nasazením testosteronu jsem musel projít „předhormonálním kolečkem“. Musel jsme jít k psychologovi, kde jsem vyplňoval Minnesotský dotazník a kreslil jsem postavy, což je irelevantní, protože každý ví, jak to má vypadat. Kterou postavu nakreslíte první, to podle toho testu jste. Dělal jsem i testy inteligence.
Jaké změny jste po testosteronu pozoroval?
Nejprve jsem testosteron bral v tabletách, po kterých moc změn nenastává, ty mají především psychologický efekt a dodávají energii. Nyní už si píchám injekce. Po testosteronu se mi prohloubil hlas, začaly mi růst více chlupy, na obličeji chmýří, které postupně přešlo do vousů, klesal mi hlas a zmenšila se mi prsa, která jsem si od jednadvaceti let stahoval. A zastavila se mi menstruace.
Měl jste nějaké vedlejší účinky?
Měl jsem návaly horka a byl jsem víc agresivní a měl jsem i agresivní sny. To ale po testosteronu bývá normální.
Nejsme rádi, když se nás lidé ptají, co máme v kalhotách, říká trans muž |
Nechal jste si ještě odstranit prsa...
Ano. Po operaci to pro mě byla hrozná úleva. Měl jsem pocit, že to takhle má být, a rychle jsem si zvykl. Měl jsem pocit, že takhle už jsem se narodil. Začal jsem si říkat, že si mě konečně už nebudou plést se ženou.
Chcete si nechat změnit vnější pohlavní orgány?
Nechci. A většina trans lidí to podstoupit nechce a už vůbec ne v Česku. Výsledky nejsou moc dobré, většinou lidé jezdí za operací do Německa nebo do Anglie.
Nevadí vám, že nemáte penis?
Ne, vyhovuje mi to. Nepotřebuji ho.
Mužský a ženský svět?
Když si chcete nechat úředně změnit pohlaví, stát vyžaduje, abyste podstoupil sterilizaci. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že sterilizace by měla být dobrovolná. Ona to není sterilizace, je to kastrace. V zákoně je napsáno, že je to chirurgické upravení pohlavních orgánů se znemožněním reprodukce, ale sterilizace buď na žádost nebo ze zdravotních důvodů je přetnutí vejcovodů nebo vasektomie. Ale tohle je přímo vynětí vnitřních pohlavních orgánů. Politiky ale nezajímáme, jsme pro ně menšina. Nejsem si jistý, jestli se zákony v blízké budoucnosti změní.
Co musíte podstoupit, abyste byl úřadně mužem?
Musím podstoupit hysterektomii (chirurgické vynětí dělohy, pozn. red.) a častokrát musí být vyňaty i vaječníky. Navíc lidé mohou mít další zdravotní potíže. Pokud by například po odstranění dělohy nebrali hormony, mohou mít osteoporózu nebo jiné metabolické problémy. Vynětím dělohy se také změní vnitřní prostředí orgánů, může nastat inkontinence… Podle mě není špatně, že se tyto zákroky dělají. Vadí mi, že jsme do kastrace nuceni, mělo by to být dobrovolné rozhodnutí.
Vy ji podstoupit plánujete?
Moc jsem se na to nesoustředil, věnoval jsem se hlavně škole. Zřejmě ji asi podstoupím. Hlavně kvůli jménu. Je hloupé se jmenovat Péťa. Před tím jsem byl Petra, ale jméno jsme si musel změnit na neutrální.
Kdybyste už vypadal úplně vlivem hormonů a třeba operací jako muž, ale přirozenou cestou byste porodil dítě, nebyl by v tom potom už moc velký zmatek pro to dítě?
MF DNES: Transsexuálů v Česku přibývá. Jsou mezi nimi i osmileté děti |
Byly by to hlavně výjimečné případy. Lidé hodně argumentují tím, že dítě potřebuje mužský a ženský vzor. Ale třeba můj mužský vzor nebyl můj otec, ten byl alkoholik. Vzor jsem našel ve švagrovi. A i v takové situaci by dítě mohlo mít jak mužské, tak ženské vzory. Když má třeba holčička dva otce, tak ženský vzor může vidět někde jinde. Potřebujeme ale rozlišovat svět na mužský a ženský? Nestačí jen to, že je člověk dobrý a můžu k němu vzhlížet?
A co trans děti? Od kolika let by jim podle vás měla být umožněna tranzice?
Hormony se mohou brát se souhlasem rodičů od šestnácti let, na operační zákrok můžete jít po dosažení plnoletosti. Mladým lidem bych hormony nedával. Pro organismus je to velká změna a je těžké vybalancovat množství. U mladého člověka to může být problém.
Trans dívkám se mohou dávat blokády testosteronu. Nedostávají ještě hormony, ale neprocházejí náročnou mužskou pubertou, nerostou jim vousy, nezhrubne jim tolik hlas a podobně. Blokátory můžou brát i trans kluci, aby neprošli ženskou pubertou.
A měli bychom děti podporovat v tom, když se cítí jako opačné pohlaví, než jakým jsou?
Myslím, že je v pohodě umožnit dětem žít v té sociální roli, v jaké se cítí dobře.
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Vyhazují mě z pánských toalet“
Jak zareagovalo okolí, když jste šel ven s tím, že jste trans?
Většina přátel reagovala pozitivně. Ale rodina negativně. Doma jsem o tom nemluvil. Otec mě doteď nepřijal, sestra také ne. Máma to po kouskách stravuje. Snaží se třeba nepoužívat ženský rod, když se mnou mluví. A má sestra mě stále bere jako sestru.
Není pro vás těžké to, že vás otec nepřijal takového, jaký jste?
Otec mě nepochopil. Mluví o mně jako o ženě, používá se mnou ženský rod, ale já o sobě zároveň mluvím jako o muži. Viděl mě, ale ani mu nedošlo, že už jsem po operaci prsou.
To, že mě nepřijal, nějak beru. Nikdy jsme neměli dobré vztahy. Můj otec se nehezky choval k mámě a vadilo mi to. Psychicky nás týral. Když s ním máma zůstala sama, bylo to pro ni peklo. Napadl ji a máma má trvalý úraz.
Předpokládám, že chodíte na pánské toalety. Setkáváte se tam s negativními reakcemi?
Stále. Stává se mi od mužů na pánských toaletách, že mě z toalet vyhazují, že jsem žena a nepatřím tam. Také se setkávám s nepříjemnými toaletářkami, které mě na toaletu nechtějí pustit. Jednou se mi stalo, že už jsem byl v kabince a paní mi klepala na kabinku a říkala mi, ať odejdu, že jsou to pánské záchody. Mluvím s nimi většinou až potom a neříkám jim, že jsem trans, bylo by to zbytečné. Říkám, že jsem kluk a že jsem se třeba zrovna dnes oholil a vypadám proto mladší.
Necítíte se někdy na záchodech ohrožený agresí?
Vyloženě strach jsem neměl, ale bylo mi nepříjemné být s jedním mužem ve společných prostorech pánských toalet. Je pravda, že jsem měl trochu delší vlasy a byl jsem oholený a on na mě začal dělat nějaká gesta. Nechápal jsem, co mu je a co mu vadí. A on potom drsným tónem řekl: To jsou pánské toalety. Ty jsi žena, nebo muž? Řekl jsem mu, že jsem muž. A on odpověděl: Vypadáš jak ženská, vole. A rychle zapadl. Strach jsem už měl, ale nebylo to na toaletách.
Kdy jste ho měl?
Třeba když jsem jel kdysi autobusem, nějaký pán s dětmi na mě ukazoval „fakáče“. Tak jsem mu to oplatil. Ale když jsem vystoupil, začal mi vulgárně nadávat. A potom začal s tím, jestli jsem kluk, nebo holka. Sáhl mi mezi nohy. Nečekal jsem to. Potom jsem ho chtěl praštit a on uhnul. Bylo to hrozně nepříjemné. Kdyby byl ve skupině, měl bych větší strach.
Čím si tyto reakce vysvětlujete?
Myslím, že lidé mají škatulky. A když z nich někdo vybočuje, tak je to štve a mají pocit, že jsou ti lidé špatní. Nebo si myslí, že si na něco hrají.
Dotaz, co máme v kalhotách, nesnášíme, řekl trans muž v Rozstřelu:
