Kočkování obou soupeřů tedy není jen běžný folklor před mikulášským kongresem ODS. Krajské a senátní volby ukázaly totiž nejen to, že modrá ztratila kouzlo. Kraje naznačují, že oranžovo-rudé vlády lidem nevadí tolik, jak by se ještě nedávno zdálo.
Lidovci mohou jít příště doleva, jak to bude pro ně nejvýhodnější. A zelení směřují pomalu zpět do politické nicotnosti. Před předáky ODS leží úhor. Hrozba dlouhodobého mocenského půstu nebo vstup do velké koalice s Paroubkem za ponižujícího diktátu.
Může pravý střed za nejdéle rok a půl, který zbývá do sněmovních voleb, změnit tuto perspektivu? To je to, oč běží. A zdá se, že jak cesta, kterou ukazuje Bém, tak ta, po které kráčí Topolánek, vedou do zdi.
Proč?
Bém, mohutně podporován Václavem Klausem, se chce "vrátit ke kořenům". To jest k "autentické pravici". Tam ODS pod Klausem, tedy alespoň podle jeho mínění, už byla. Chce hlásat liberalismus, malý stát, být proti sbližování států v Evropské unii. Má být důsledně antikomunistická a antisocialistická.
Jenže hlásání této politiky, i když byla podložena tlustým sociálním polštářem, dovedlo Klause k dvojí prohře. Potupný vstup do opoziční smlouvy po první porážce ho usvědčil nejen ze slabosti, ale i z pokrytectví. V zájmu moci uzavřel skrytý pakt s nepřítelem.
Hlavní problém cesty "autentické pravice" však spočívá v něčem jiném. Většina voličů je buď ve středu, nebo nalevo od něj. ODS má sice skalní sympatizanty, ale víc než třicet procent voličských hlasů dohromady nedá. Pokud je sociální demokracie v dobré kondici, vždycky ji převálcuje.
Topolánkova cesta "širokého rozkročení" skvěle fungovala, dokud byli modří v opozici. Nová ODS už nepůsobila jako uzavřená falanga funkcionářů a podnikatelů, kteří hrabou pod sebe. Topolánek hrábl naopak do středu a slíbil všechno všem. Nakonec o chlup vyhrál a sestavil středopravou vládu.
Jenomže v tu chvíli se mlýnek na vítězství zadřel. "Nákup" přeběhlíků na samém začátku ohodil kabinet fasádou lži. Reformy prosazované těsnou většinou pak zklamaly všechny – středové voliče tím, že jsou příliš pravicové, a pravicové tím, že jsou slabé.
V krajských volbách opustila ODS i řada "skalních" fandů.
Topolánek nyní mluví o tom, že vymění kabinet a bude v reformách ještě razantnější. Není však jasné, jak to dokáže s vrtkavými spojenci a s těžce rozdělenou ODS.
Otázka je, zda pro pravici existuje třetí cesta a možná i třetí vůdce. Nemusela by zajímat jen příznivce ODS. Mohla by oslovit všechny, kteří nejsou nadšeni perspektivou socialistické vlády podporované komunisty.
Žádná třetí cesta se však nerýsuje. Spíše se najdou uchazeči, kteří nabídnou novou tvář a nový styl než nové myšlenky. A to na vítězství ve volbách může stačit jen tehdy, kdyby se sociální demokracie propadla do skandálu nebo do krize.
V krizi je však to, co se nazývá pravicí. Lidovci nemají tvář a ODS ji zoufale hledá. Topolánek i Bém nabízejí cesty, které podle všeho vedou k prohře. Po jedné z nich se nejspíš budou muset modří vydat a věřit v zázrak.
