Na Blízkém a Středním východě hrálo bývalé Československo zvláštní roli. Pomohli jsme vzniku státu Izrael, ale pak jsme podporovali diktátorské arabské režimy. Dnes se snažíme o vyvážený přístup. Lze jej ale vůbec v této nesmírně rozbouřené oblasti dosáhnout?
Náš přístup byl dán tím, jaký u nás panoval režim. Podpora vzniku Izraele proběhla ještě předtím, než se komunisté chopili všech mocenských nástrojů. Pak jsme dodávali zbraně arabským režimům. Ale z dnešního pohledu to paradoxně není špatně: všichni uznávají, že jsme jednou z mála zemí, která má dobré vztahy se všemi státy regionu. A nadstandardní s Izraelem.
Některé země oblasti jsou velmi problematické. Například Sýrie je obviňována z podpory terorismu. I s těmi máme dobré vztahy?
Také na takzvaně problematické země máme historické vazby. Jde třeba o Sýrii, která v Libanonu podporuje hnutí Hizballáh. Či Írán, který destabilizuje situaci v některých částech oblasti. I s těmito zeměmi můžeme ale na určité úrovni a za určitých podmínek jednat.
Může tak malá země, jako je Česko, vlastně mít k někomu na Blízkém východě blíže?
V regionu sice máme nejblíž k Izraeli, a to z mnoha důvodů, což ale skutečně neznamená, že máme špatné vztahy s ostatními. V jejich vzájemném konfliktu nestraníme ani izraelské administrativě, ani palestinské samosprávě. Problém je v tom, že palestinská samospráva není schopna v oblasti, kde by měl vzniknout jejich stát, udržet pořádek. A nemá k tomu ani nástroje. Proto pomáháme Palestincům s výchovou policistů či elektrifikací některých území. Bez určitých nastavených mechanismů a pravidel nemůže fungovat vůbec nic. Přitom Gazu ovládá Hamas, který já pokládám za teroristickou organizaci.
To znamená, že se máme chovat rozdílně i k různým hnutím a stranám na palestinských územích?
Hamas nerespektuje vlastní vládu a komplikuje mírový proces. Vždyť nechce uznat stát Izrael.
Víte, která země měla jako vůbec první na světě palestinské velvyslanectví na svém území, i když ten stát neexistoval. A neexistuje?
To nevím.
V roce 1988 Československo.
No vidíte.
Nejsme ale v pohledu na Palestince rozpolcení? Hamas má přece v Gaze reálnou moc, předtím byl ve vládě a vyhrál volby. Podporovat jenom část Palestinců nemusí vést k ničemu dobrému.
Podpořil jsem izraelského premiéra Olmerta v jeho strategii diferencovaného chování v rámci jedné palestinské samosprávy. Tedy cukr pro ty, co na Západním břehu Jordánu spolupracují, a bič pro ty, kteří to v Gaze odmítají.
Jak se díváte na kontroverzní výstavbu dalších židovských osad na palestinských územích?
Další osady jsou problém a já jsem izraelským představitelům řekl, že pokud chtějí zachovat důvěryhodnost mírového procesu, pokud chtějí uskutečnit projekty s Jordánskem, pokud chtějí posilovat palestinskou samosprávu, jsou osady věcí, která v západní intelektuální společnosti vyvolává velké pochybnosti. Musí si na to dát pozor.
Má vůbec za současné rozjitřené situace mírový proces šanci na úspěch?
Pokud má mít úspěch, je nutné jej budovat na pozitivních příkladech, třeba ze Západního břehu Jordánu. Izraelci to vědí. Při mých jednáních jak v Jeruzalémě, tak v jordánském Ammánu si ale všichni mysleli, že letos se podaří problémy mezi Izraelci a Palestinci alespoň posunout, i když ne vyřešit.
Je pozitivním příkladem také zeď oddělující Izrael od Palestiny? Zeď, která často nevede po linii, o níž se předpokládá, že by mohla být hranicí palestinského státu, ale zařezává se do něj?
Byl jsem v Izraeli třikrát a pochopit úplně všechno, co a jak se tu odehrává, není jednoduché. Vždy bude diskuse o hranicích. To, kudy vede ta zeď, má logické vysvětlení z izraelské strany, ale chápu, že druhá strana s tím nebude nikdy souhlasit.
Jenže Česko se kdysi oficiálně připojilo ke stanovisku, které tuto zeď zpochybnilo. To už neplatí?
Pokud by se podobné stanovisko objevilo v Evropské unii dnes, byli bychom mezi těmi, kteří by s ním nesouhlasili.
Jen abychom si to vysvětlili. Podporuje vaše vláda vznik samostatného palestinského státu? Protože to, v jakých hranicích přesně má vzniknout, je stále jedním z hlavních nevyřešených problémů.
Ano, podporujeme vznik palestinského státu. Nestačí ho ale jenom ohraničit a vyhlásit. Bez fungující samosprávy, státní správy a bez fungujících ekonomických vazeb je to projekt odsouzený k zániku.
Už před sedmi lety mi Šimon Peres řekl větu, která platí: "Politici v tomto regionu vždy selhali, tady to mohou vyřešit už jen podnikatelé." Obchodní vazby by mohly překonat bariéru krvavých střetů. Nic zde nemá jednoduché řešení.
Opakuji, že pokud na to zůstanou některé státy takzvaně samy, potom své problémy vyřešit nemohou. To znamená, že musí pomoci mezinárodní společenství včetně nás. Pokud ale budou existovat dobře vyzbrojené organizace jako Hizballáh či Hamas, které odmítají uznat Izrael, bude těžké tento problém vyřešit. Jak říká izraelský premiér Olmert: "My nejsme ti, kteří se ráno probudí a střílejí, my se bráníme."
Před chvílí jsem hovořil o možné české rozpolcenosti. Například Jiří Paroubek navštívil nedávno Sýrii a celkem si s představiteli tamního režimu notoval.
On sehrává při těchto cestách velmi negativní roli. Já jsem si nikdy v roli opozičního politika nedovolil takto "odstřelovat" zahraniční politiku vlády. Stínování zahraniční politiky Paroubkem je nesmírně škodlivé. Jeho postup je nestoudný. Poškozuje Českou republiku. To je strašná věc, jet do Sýrie, nechat si to zaplatit a ještě to nekonzultovat s vládou aministerstvem zahraničí.
Už jste hovořil o nadstandardních vztazích s Izraelem, ale existují přece i další země regionu, s kterými nemusíme mít větší spory.
Kromě Jordánska, kde jsem byl nedávno, jsem teď navštívil Jemen a Spojené arabské emiráty, to jsou bezproblémové země. Pozval jsem palestinského premiéra do Prahy. Chci navštívit některé země severní Afriky, do Egypta pojede na návštěvu prezident.
Podle průzkumů není mezi Čechy oblíbený a důvěryhodný ale ani Izrael. Stejně jako jiné státy oblasti. Čím si to vysvětlujete? Je to dáno desítky let trvajícími konflikty a z toho plynoucími obavami?
Může to být i tím. Lidé jsou pořád krmeni informacemi bez vysvětlení, co je příčina a co následek. Podívejte se na Českou televizi, konflikt s Izraelem je zde pojímán často velmi jednostranně. Také mohl převládnout pocit, že my jsme v bezpečí a všechny oblasti, kde se válčí, vnímáme negativně, aniž bychom hledali kontext. Souvisí to s naším pohodlným životem, s naší slabou vůli k obraně, tedy i s radarem.
Můžete více naznačit, jakou roli můžeme při řešení blízkovýchodního konfliktu sehrát? Jestli tedy můžeme vůbec nějakou roli hrát.
Nejsme žádní mesiáši, nespasíme tento region. Zvláště v době našeho předsednictví EU, tedy příští rok, ovšem můžeme být aktivní. Na to se ale musíme připravovat již teď. Přípravě by měly pomoci i zahraniční cesty, které chystám. Speciálně na západním Balkánu a v blízkovýchodním konfliktu míníme skutečně hrát silnější roli než doposud.
Zejména arabské země se domnívají, že ČR jako předsedající země EU bude schopna něco vyjednat a zařídit i na Blízkém východě. Přitom názory mocností, jako jsou Německo či Francie, se liší od pohledu jiných států Unie. Jak to "zařídíme"? Mně se tato arabská představa zdá poněkud naivní.
Jenže ona vychází z reality, kdy se Evropská unie chová poměrně vlažně k problémům tohoto regionu. Vždyť společná zahraniční politika neexistuje! Javier Solana do oblasti sice jezdí, ale schází se i s těmi, s kterými bych se já nikdy nesetkal. Kde vidím problém? EU se tváří, že společnou zahraniční politiku má. A přitom ji nemá.
A nemůže to být jednoduše tak, že když je výsledek nejistý, a to je na Blízkém východě skoro vždy, tak se do toho nikomu nechce?
Je to horký brambor a spálili se tam už všichni. Ani my za našeho předsednictví nechceme tento proces moderovat. Chci ale, abychom byli o něco aktivnější. Pokud nás tedy k tomu někdo pustí. Naše politika je zde svým způsobem opatrná, neboť vychází z naší velikosti, vlivu a tradice. Vidíme zde mnohá rizika a nechceme jít do něčeho, co by dopadlo směšně. Češi nechtějí být směšní.
V průběhu několika týdnů jste navštívil Izrael, Jordánsko, Jemen a Spojené arabské emiráty. Jaké nejzajímavější osobní zážitky jste měl?
Bylo jich mnoho, ale i přes přípravu jsem byl překvapen silou osobnosti jordánského krále Abdalláha II. To je velmi moderní a akční státník. Velmi jsme si při diskusi rozuměli. Opakovaně jsem se setkal se Šimonem Peresem, dnes izraelským prezidentem. To byla úchvatná schůzka. On je svým způsobem jedním z duchovních vůdců země. Abdalláh mě překvapil tím, jaký je. A Peres tím, jakým zůstal.
