Výstava v Galerii Václava Špály s názvem Bílý stín ukazuje cyklus, na kterém jste začal pracovat už v roce 1991. Fotil jste na přístroj, který vám dala Anna Fárová. Co je to za aparát?
Jde o dřevěný krajinářský foťák, typuji tak z roku 1870. Trochu jsem ho pro svoje potřeby upravil, ale ne nevratně. Stále ho mohu dát do původního stavu. Malinko jsem ho prodloužil, abych mohl jít více do detailu. To krajina nepotřebuje.
Bílý stín se liší od vašich klasických černobílých fotografií především způsobem zpracování. Jakou jste použil metodu?
Tato série naplňuje to, co strašně rád dělám. Jdu do věcí, které nevím, jak dopadnou. Jsou spojeny s nějakým dobrodružstvím a rizikem. Výsledek si často dopředu představuji, a on nakonec dopadne úplně jinak. Metoda použitá v případě tohoto cyklu je založená na tom, že si v reálu vytvořím negativní prostředí. To znamená, že kdybych fotil například vás a chtěl bych, abyste měla na té fotce vaše přirozeně tmavé vlasy, tak vám je nabarvím nabílo. Ono se to totiž všechno otáčí, včetně plasticity vašeho obličeje. Hloubky obličeje, tedy stíny, budou v tomto případě světlé. Proto se to jmenuje Bílý stín. Na fotkách zůstane velká část i negativního obrazu.
Z vernisáže výstavy fotografa Tona Stana Bílý stín v pražské Galerii Václava Špály
Jak podle vás lidé na těch fotografiích působí?
Vypadají skoro jako z jiného světa. Někdo se toho může dokonce bát. Je to svět, který neznáme. Pracuji tady s jiným světlem, jinou plasticitou. Jsme zvyklí na slunce, které nás osvětluje a tady je to všechno jinak. Vytvořil jsem obrácený svět oproti tomu, v němž žijeme. Ale platí to jen částečně. Ve skutečnosti dostanu na jednu plochu pozitiv i negativ. Zajímavé je, že fotky vznikaly v ateliéru, kde bylo veselo a strašně přátelská atmosféra. Ale diváci uvidí výsledek, který působí jako by ty bytosti čtvrtily malé děti.
Ze souboru fotografa Tona Stana Bílý stín
Proto jste mezi exponáty zařadil i video, na němž je vidět průběh focení?
Ano, to je přesně ten důvod. Uvidíte, jak přijde krasavice do studia a já ji proměním ve zrůdu. Holky si na tělo natírají černou barvu a vlasy bílou. Je to trochu jako na karnevalu a je to zábavné. Je to prostě hra. I proto, že ti focení lidé na pár okamžiků oslepnou. Na zavřené oči jim nalepím jiné „oči“, vytvořené a nabarvené opět obráceně, tedy ve smyslu negativ - pozitiv. Ve finále tudíž vidíte výrazy slepců. Dost často jsem dělal to, že jsem si vyfotil předem oči člověka a pak jsem je v negativu aplikoval na jeho zavřená oční víčka.
Zamýšlel jste výstavu Bílý stín nějak tématicky, anebo o styl, který fotografie sjednocuje?
Věta: „Co tím chtěl mistr říci“ v mojí práci neexistuje. Nechci domýšlet, co konkrétního si v tom každý člověk najde. Neanalyzuji, proč to dělám. Jednoduše pracuji. Řídím se tím, že věřím svému pocitu. Není pro mě podmínkou chápat smysl. Někdy se mi vše dostane do souvislostí až později.
Z vernisáže výstavy fotografa Tona Stana Bílý stín v pražské Galerii Václava Špály
Z vernisáže výstavy fotografa Tona Stana Bílý stín v pražské Galerii Václava Špály
Už jste tato díla někdy před tím vystavoval v této podobě?
V tomhle rozsahu jde o premiérové zveřejnění. Prvních pět kusů jsem vystavil v roce 1992 v pražské Galerii u Řečických, ta se nacházela pár metrů od mého ateliéru v Lazarské ulici. V Praze jsem chtěl tuto sérii v této podobě vystavit už před rokem. Ale nemohl jsem najít vhodný prostor. Říkal jsem si: Škoda, že nefunguje Špálovka. Pak jsem potkal kurátora PPF Pavla Lagnera a on mi řekl, že usilují o získání Galerie Václava Špály a že mě má na seznamu a chce, abych tam vystavoval. Byl to jako blesk z čistého nebe. A tak jsem všechno odsunul a počkal si. Ale v mezičase už jsem přislíbil výstavu v Antverpách. Ta se musela uskutečnit, protože ji už měli naplánovanou. Ovšem obsahovala dvaadvacet děl, zatímco ta pražská expozice jich má téměř šedesát.
Je pro vás důležité, koho konkrétně fotíte?
Ten, koho fotím, je nesmírně důležitý. V prvé řadě je dobré vybrat si příjemné lidi, protože s nimi trávíte dost času. Existují dva typy - lidi, kteří ze sebe umí něco dát a ti, kteří se projevit neumí.
Ze souboru fotografa Tona Stana Bílý stín
Takže je v tom z vaší strany i určitá dávka psychologie?
Asi ano. Pokud s nimi dobře pracujete a přesvědčíte je, aby věřili tomu, co dělají, máte vyhráno.
Je nějaký rozdíl mezi tím, když fotíte ženy a muže?
Určitě mám lepší zkušenost se ženami. Chlapi mi připadají mnohem víc roztěkaní. Žena je ukotvená ve vesmíru daleko pevněji. Umí vytvořit nový život a je vlastně nástroj boží. Máte větší vnitřní klid.
Na většině fotografií, které jsem od vás viděla, jsou krásné ženy. Nebo esteticky hezcí lidé. Ale to je dost zúžený výběr…
Může to takhle působit. Ale myslím, že věci, které jsou skutečně krásné, musí obsahovat nějakou složku ošklivosti. To souvisí i s touhle výstavou. Když tam nenecháte i složky, které nejsou až tak hezké, věc působí vyumělkovaně. Kdybychom se podívali na konkrétní fotku a analyzovali ji, najdeme tam detaily ošklivosti. Jinak působí detail, a jinak celek. Nezaznamenávám realitu, říkám si, že svět je plný hrůz a já dělám něco, co v něm chybí. Třeba pohled na rozstřílený obličej bin Ládina lidi fascinuje, rádi by ho viděli. Přitahuje nás to, ale na druhou stranu nás přitahuje i pohled na něco krásného. A mohou to být různé formy krásy.
Ze souboru fotografa Tona Stana Bílý stín
Nikdy nefotíte například staré lidi nebo lidi nějak handicapované?
K mé práci to nepasuje. Mám důvod, proč pracuji s těmi lidmi, kteří vypadají tak, jak vypadají: pro mé fotky jsou ideální ženy, které ještě nemají děti, rodinu, starosti. Řekněme, že jsou na startovní čáře svého života. Mají v sobě zvláštní energii nezkalenou zklamáním. Baví mě zaznamenávat odkaz našich genů. Od každého předka máme v sobě kousek, alespoň to předpokládám. Nebaví mě zaznamenávat to, jak někdo žije, ale to, co bylo před tím.
Dá se jednoduše říct, že fotíte akty?
Máme tendenci si pro všechno najít škatulku. Když se řekne akt, tak si představím paní, která v nějaké poloze leží na gauči. Nebo akt výtvarné akademie 19. století. To, co dělám, jsou figurativní portréty. Fascinující je, že nazí lidé – tedy ve své přirozenosti - jsou výjimeční. I v tom, jak se pohybují. Když někomu vyfotíte svetr, něco málo to o něm napoví, ale zajímavější je, jak vypadá. Moc si vážím toho, když se někdo nechává fotit nahý.
V devadesátých letech vás proslavila fotografie Smysl, která se dostala i na titulní stranu antologie The Body. Stala se z ní ikona a jedna z nejznámějších figurativních fotografií. Když se na ni podíváte dnes, co jí říkáte?
Naplňuje ideál práce na papíře. Splňuje důležité předpoklady komunikativnosti. Autor má jistou plochu, na které něco vytvoří. Důležité ale je, aby ji nepřeplnil jen svou osobností. Musí tam nechat i prostor pro lidi, pro diváky. A to Smysl má. Ono na ni prakticky nic není, převažuje černá barva a uprostřed je bílá čárka vytvořená ženským tělem. Ale všiml jsem si, že si v ní každý člověk - nehledě na věk, vzdělání, postavení - něco najde. Lidé vstupují dovnitř té fotky a cítí se v ní dobře.
Ze souboru fotografa Tona Stana Bílý stín
I v ní najdeme kus ošklivosti?
Ano! Když na ni přímo nekoukáte a jen víte, jak vypadá, myslíte si, že je jen krásná. Podívejte se na ni pořádně, na uši, na nohy... Ta holka má například strašně odstálé uši. To, z čeho by měl někdo jiný mindrák, ta vyfocená žena neměla, a na snímky tu uši působí kladně.
Řadu let spolupracujete s karlovarským filmovým festivalem. Fotíte filmové hvězdy. Jak postupujete právě v tomto případě? Liší se hodně tato práce od té vaší klasické v ateliéru?
Stál jsem u začátku festivalu, vymýšleli jsme s Jiřím Bartoškou, jak má vypadat. Postupem času jsem z toho vycouval, protože nerad dělám kompromisy. Zůstal jsem však s festivalem přece jen nějak spjatý a zjistil jsem, že chybí archiv portrétů hostů, kteří do Varů přijedou. Začal jsem na tom pracovat. Ateliérem je mi celý Grand Hotel Pupp. Když dělám portréty, moje osobnost ustupuje do pozadí a dávám prostor tomu, koho fotím. Chci, aby ukázali svou vlastní osobnost. Ze začátku to stálo jisté úsilí. Pak jsem udělal v Thermalu ve Varech výstavu a měl jsem hned reference na svoji práci. Později ji celou jako stálou expozici získal Pupp. Od té doby se focení už nikdo moc nezdráhá. Naopak. Lidé se sami ptají a chtějí se ode mě nechat portrétovat.
Přitahují vás také exteriéry?
Jeden čas, když jsem neměl ateliér, jsem fotil přírodu. Řekl jsem si, to je dobře, má to tak být a využiji toho. Ideální příležitost udělat něco v exteriérech. Ale trochu jsem si naběhl. V ateliéru mám svůj svět, s nímž si manipuluji. Ale příroda je pevně daná, nedá se s ní příliš hýbat. Fotil jsem dva roky a všechno mi připadalo blbý. Větší frustraci jsem v životě nezažil. Pak mě napadlo, že to, co dělám v ateliéru, je umělý svět, zatímco příroda je dílo Boha. My jsme také jeho výtvory, ale tvoříme i umělý svět. A tak jsem začal fotit přírodu poznamenanou člověkem. Třeba jsme zdupali kopřivy nebo někde trochu polámali větve. V tom okamžiku to začalo fungovat. Například skvělá fotka vznikla u nás na dvorku na chalupě, kam jsme nanosili z lesa větve a natloukli je na latě. Vytvořil jsem umělou přírodu a do toho zasadil modelku. A to byla bomba. Prostě si potřebuji nejdříve přetvořit přírodu, potom si do ní zasadit člověka, kterého tam chci mít. Ale nechápejte to špatně, já ji sice přetvářím, něco zničím, ale s pokorou. To je klíč k mému umění.
Ze souboru fotografa Tona Stana nazvaného Bílý stín
Říkáte o sobě, že jste „klasický vejtvara“. Co to znamená?
Odmala kreslím. A vlastně se nezastavím před ničím. Když mám nápad, který se nedá fotograficky zpracovat, jdu na to jinudy. Mám šanon, v němž mám načrtnuté plastiky, kresby... Ale samozřejmě, že hlavně fotím. Nechci být v práci nesoustředěný. Z fotografického média odcházím výjimečně.
Fotíte jen černobíle?
Ne, ale působím tak, protože jsem zatím neudělal žádnou výstavu barevných fotografií. Sem tam totiž udělám barevnou fotku, ale nikdy se mi nehodí do mých černobílých kolekcí. Takže jsem je nikdy nevystavil. Teď jsem chtěl zase barevně fotit - a nešlo to. Můj vnitřní hlas mi řekl, že dokud si neudělám pořádek ve starých pracích, tak mi to nepůjde. Ty práce totiž chtějí z archivu ven a tak jsem se na ně šel podívat. Moc se mi líbily. Takže moje další výstava bude možná barevná. To by bylo poprvé.
Jáchym Topol o Bílém stínuPrůvodní slovo k výstavě Bílý stín napsal spisovatel Jáchym Topol. Mimo jiné v něm stojí: Tono Stano, v jehož pracích jsme uvyklí vnímat tepot ženské krásy, teď dovlekl své modely, nejčastěji holky a dámy, z nějaké maškarády, divokého karnevalu či snad rovnou z přízračné ženské Lodi bláznů. Anebo na ně narazil na Petříně. Jo! Při nějaké trochu podezřelé slavnosti, nejspíš ve svitu měsíce v trávě mezi stromy vrchu Petřína. Všelijak se šklebí a pitvoří, nahaté či postrojené, jak ateliér dal. Jsou vyzývavé, zasněné a vytřeštěné ty obyvatelky světa, kde stín je bílý. |
