Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tohle je divná země. A co teprve Rusko! Já miluji Japonsko

  8:44aktualizováno  8:44
Poté, co uznávaný japanolog Antonín Líman (1932) česky vydal několik knih esejí o japonské kultuře a zvláště literatuře, publikoval svoji autobiografii nazvanou Věčný polštář z trávy. Jeho názory nejsou bez kontroverze.

Překladatel Antonín Líman dostal 2.10. 2008, kdy obdržel cenu Josefa Jungmanna. Tu každoročně uděluje Obec překladatelů nejlepším překladům cizojazyčné literatury z oblasti prózy, poezie, dramatu, případně nebeletristické literatury z oboru humanitních věd. Antonínu Límanu byla udělena za překlad knihy Masudži Ibuse. | foto: František Vlček, LN

Líman vzpomíná na šťastné dětství v relativně bohaté rodině ze Staré Boleslavi, na léta války a na to, jak prudký obrat doznalo postavení jeho rodiny po roce 1948, kdy se stal kvůli úspěšnému „feudálnímu pradědečkovi psancem“ a protloukal se různými zaměstnáními. Pracoval například v Čedoku, který poznal jako „filiálku vnitra a odkladiště nepohodlných kádrů“. Nakonec se přeci jen dostal k vysokoškolskému studiu v Praze a později v Japonsku. Do vlasti se nevrátil. Zakotvil v Kanadě, kde si vybudoval slušnou akademickou kariéru, i když k univerzitnímu prostředí je skeptický: v žádném jiném oboru prý nepotkal „tolik malicherných hnidopichů jako ve vědeckém světě“. Hořce a zatrpkle nese také, že ho údajně žádná zdejší univerzita nepozvala k trvalému působení se zdůvodněním, že „nemá zdejší kvalifikace“. Naopak ho těší Jungmannova překladatelská cena, kterou zde obdržel; v knize přitom cituje část patetického projevu, který při té příležitosti pronesl.

Rozdavač ostrých nálepek

Kniha je zalidněna množstvím postav, z nichž některé jsou neznámé, jako autorovi kamarádi z dětství, jiné naopak proslulé. Jako ke svému největšímu vzoru se Líman hlásí k profesorovi Václavu Černému, i pod jeho vlivem zřejmě odvrhl jít „cestou teorie“ a raději si vytvořil svůj vlastní „kritický styl a metodu“. Hlásí se rovněž k Jungovi a Eliademu, naopak odsuzuje jejich následovníky typu francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana za „cynický relativismus“. Od Černého však Líman zřejmě trochu přejímá i jeho příkré hodnocení svých současníků bez ohledu na to, kam se postupně vyvíjely jejich názory, takže třeba japanoložka Zdeňka Vasiljevová (1935-2004) pro Límana nadosmrti zůstala ortodoxní marxistkou. Emotivně též reaguje na obvinění ze spolupráce s StB; dokonce tvrdí, že kromě Česka „neexistuje jiná země na světě, kde nevinní lidé mohou být osočováni po půl století poctivého života“ - jako kdyby podobné problémy neřešily i jiné postkomunistické státy.

Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung

O knize

Antonín Líman Věčný polštář z trávy

Radioservis, Praha 2012, 280 stran, doporučená cena 249 korun.

Obálka knihy Antonína Límana Věčný polštář z trávy.

Obálka knihy Antonína Límana Věčný polštář z trávy.

Po zkušenosti s komunismem v Límanovi také zůstal až bytostný odpor nejen ke všemu sovětskému, ale zřejmě i ke všemu „ruskému“. Neváhá tvrdit, že Rusko „ještě dlouho a dlouho svými duchovními tradicemi nebude patřit k Evropě“, což je velké zjednodušení (ne-li přímo nesmysl), protože kupříkladu Čajkovskij, Čechov i Dostojevskij nepochybně jsou součástí evropské kultury. Líman totiž nerozlišuje Rusko coby politickou entitu s vlastními mocenskými zájmy (před těmi bychom se pravdu měli mít na pozoru), a ruskou kulturu, která – přijímaná ovšem dobrovolně - nás může obohacovat.

Japonec ze starých dob

Naopak s velkým porozuměním pisatel zasvěcuje čtenáře do kultury japonské. Ještě po letech s dojetím líčí, jak při putování po Japonsku přijel do vesničky, která vypadala jako ty jihočeské. Před jednou z chalup prý seděla bělovlasá babička, a Límana prý zaplavil pocit jistoty, že ono místo už zná, že v oné vesnici už kdysi žil...  A s jistou pýchou referuje o tom, jak kdysi seděl v japonské hospodě se spisovatelem Ibuse Masudžim, který na slova jistého Japonce, jak může onen cizinec rozumět kráse jeho literatury, odpověděl, že Líman není cizinec, nýbrž naopak „Japonec ze starých dob“. Vyzdvihuje jedinečnost japonské kultury a pochvaluje si moudrost těch, kteří roku 1614 prosadili zákaz křesťanství v této zemi, protože kdyby podle něj bylo křesťanství v Japonsku povoleno, „bylo by dnes v situaci Filipín“.

Jak ví čtenáři dříve vydaných Límanových knih, i o západní kultuře se on někdy vyjadřuje jako o té, jež nedosahuje výšin té japonské. Ve Věčném polštáři z trávy však nacházíme i autorova slova uznání pro katolickou církev, která představuje tu „nejdelší a nestarší duchovní kontinuitu v naší zemi“. Pasáž se pojí se staroboleslavskými svatováclavskými obřady, během nichž se prý jeho výhrady vůči církvi rozplývaly... Ústředním objektem oněch obřadů je lebka svatého Václava, přičemž autor dodává, že se to někomu může zdát „barbarské“, ovšem on oceňuje archaičnost tohoto rituálu. Líman nachází přitom paralely v českých a japonských lidových zvycích (odvolává se přitom na Boženu Němcovou v roli etnoložky) nebo „transnacionální“ shody v archetypální postavě vodníka.

Spisovatelka Božena Němcová

Spisovatelka Božena Němcová

Co nějak nevidí

Je ovšem nesmírně těžké zamilovat si určitou kulturu, a přitom k ní zůstat v rozumně kritickém odstupu. Už překladatel Zdeněk Hron v jinak snad až příliš pozitivně laděné recenzi Límanovi vytkl, že ve Věčném polštáři z trávy postrádá jeho vysvětlení až bizarně „poeticky“ promyšlené brutality, již za druhé světové války „vskutku běžně a systematicky projevovali japonští vojáci vůči zajatým protivníkům“. A kdyby jen to, přidávám já, Líman dokonce s jistým obdivem referuje o dopisech pilotů kamikadze, které byly psány „vypsanou rukou a obsah byl velice kultivovaný“. Z toho vyvozuje, že to nebyli žádní „venkovští burani s vymytými mozky“. Ve skutečnosti málokdo Japoncům kultivovanost upírá, Líman ovšem zcela přechází paradox, který už roku 1913 popsal Alois Svojsík, bratr slavnějšího Antonína Benjamina, že historie líčí Japonce jako lid „ukrutný, dobyvačný a mstivý – a denní zkušenost předvádí nám v Japanu jednotlivce ústupné, laskavé a zdvořilé“.

Můžeme poukázat na to, že masakry spáchané Japonci Líman osobně nezažil a popisuje jen vlastní zkušenost, nicméně jeho postoje jsou zvláštně ambivalentní i ve vztahu k událostem, jichž očitým svědkem byl. Vzpomíná třeba na to, jak jej v době okupace fascinovaly německé uniformy, a cituje přitom románový výrok židovského chlapce obdivujícího esesáka: „Jak je ten anděl smrti krásný.“ Nefascinovali ho i tak i vojáci jeho milovaného Japonska, i když v době, kdy se do země dostal, už Japonci žádnou armádu neměli? Těžko říct, každopádně Límanovo následné obvinění, že právě Němci jsou vinni fascinací smrtí v dnešní kultuře, je přehnané; vždyť smrtí byli zrovna tak fascinováni už staří Římané během gladiátorských zápasů.

Překladatel Antonín Líman dostal 2.10. 2008, kdy obdržel cenu Josefa Jungmanna.

Překladatel Antonín Líman dostal 2.10. 2008, kdy obdržel cenu Josefa Jungmanna. Tu každoročně uděluje Obec překladatelů nejlepším překladům cizojazyčné literatury z oblasti prózy, poezie, dramatu, případně nebeletristické literatury z oboru humanitních věd. Antonínu Límanu byla udělena za překlad knihy Masudži Ibuse.

Odsuzování „fascinace smrtí“ ovšem u Límana zřejmě souvisí hlavně s jeho negativními názory na současnou televizní kulturu či (jeho slovy) „globalizovaný televizní eintopf“ – dokáže ovšem udělat výjimku, jako když přednášel srovnávací kurz Disneyových a japonských animovaných filmů. V důsledku takového vývoje, tvrdí, jsou dnes mnozí jeho vysokoškolští studenti „nadnárodní analfabeti“, kteří už nic nečtou, a pokud se chce někdo dozvědět, jaký je mentální věk jeho studentek, je prý nutné od jejich věku tělesného „odečíst dvanáct let“.

Kdyby globalizace nebylo…

Límanův boj proti globalizaci je poněkud sporný: to, že sám mohl část života prožít v Japonsku a coby Čech přednášet o japonské kultuře v Kanadě, by bez globalizace nebylo možné (stejně jako třeba jeho srovnávací kurz o disneyovkách). Jenže zrovna tak můžeme říci, že lidé jako Líman, spojující tradice odlišných kultur a nacházející mezi nimi analogie, dodávají globalizaci tolik potřebnou hlubší dimenzi.

Japonská herna.

Japonská herna.

Na poslední stránce knihy se autor memoárů svěřuje s tím, jak velkou radost mu udělal trampský časopis, kde jako motto článku o sjíždění Sázavy jeden z trampů napsal: „Jak rychlý je proud Berounky po červnových deštích“. Šlo o parafrázi  Bašóova haiku o řece Mogami, které si v novém jazykovém prostředí žije po svém. Lepší příklad i kulturně se globalizujícího světa si těžko můžeme přát – a je to zásluha právě i překladatele onoho textu, Antonína Límana.

Autor:


ZPRÁVY: 40 hasičských jednotek v boji s požárem motorestu, dálnice D10 byla uzavřena



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



Babiš: Jsem zklamaný hlavně z Pirátů, předčasné volby jsou nesmysl

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš během rozhovoru pro MF DNES. (8. listopadu 2017)

Až sestavíme vládu, půjdeme jednat s každým a začneme u ODS, říká šéf ANO Andrej Babiš. Osloví všechny strany, přestože...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

Tvůrce Kanceláře Blaník opouští Seznam. Důvodem jsou neshody s vedením firmy

Z natáčení filmu Prezident Blaník

Lobbista Tonda Blaník bouchl do stolu. Tvůrce, který oceňovaný seriál vytváří, opouští internetovou televizi Stream...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se...

ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.