Díky své nátuře jsme byli dopředu připraveni na obě varianty: kdybychom se dostali do Rady bezpečnosti, začali bychom si říkat, jak jsme hloupí, že jsme tam vůbec lezli. Protože jsme prohráli, začneme si říkat, jak jsme hloupí, že se nám to nepodařilo.
Jenže nakonec se objevila třetí možnost. Nejen že jsme to prohráli, ale ještě jsme to vzdali. Proč ne. Někdo prohrát musel. Ale tohle bylo trapné.
Tolik lobbování, premiér Topolánek se tam řítí na poslední chvíli, ale pak hned letí ručník do ringu. Kdo se divil, proč premiér odjel z New Yorku ještě před hlasováním a nepodíval se na ten velký mač s Chorvatskem přímo z hlediště, už to chápe.
Tou pikantní variantou je nakonec porážka. Ještě pikantnější však jsou její důvody. Pokud bychom považovali tohle hlasování za světové referendum o sex-appealu republiky, dostali jsme nepříjemný vzkaz. Nějak netáhneme. A proč?
Více než čtvrtinu hlasů má Afrika. Je obtížné tam lovit, když tam současně rušíte ambasády a také jinak dáváte najevo nezájem, třeba tím, že na ministerstvu zahraničí zrušíte odbor Afriky.
Náš omyl spočívá v tom, že si myslíme, že Afrika nás nesleduje úplně stejně, jako my nesledujeme ji. Státy mají dlouhou paměť, pokud jde o příkoří.
Uškodil i Klaus?
Tím to nekončí. Agentura Reuters v úterý napsala, že ostrovní státy, další obrovský potenciál hlasů, jen se podívejte na mapu, silně nahlodalo vystoupení prezidenta Klause v OSN o klimatických změnách.
Ostrované se cítí prognózami o stoupající hladině oceánu ohroženi, a tak jsou vystrašeni, když získají pocit, že – ať je to s oteplováním jakkoliv – někdo nesdílí jejich obavy.
Pak jsou zmateni podruhé: vicepremiér přijíždí, aby jim vysvětlil, že to tak nemají brát. Kdo to sleduje, řekne si: Kolik má tahle malá země zahraničních politik? A kterou by uplatňovala v Radě bezpečnosti?
A ještě jedna spekulace. Hlasů jsme dostali nečekaně málo, takže jsme je možná nedostali ani tam, kde jsme na ně měli téměř nárok. Například uvnitř EU existuje silná solidarita.
Pokud by však byla tentokrát výrazně nahlodána, znamenalo by to, že ostatní členské země prostě něčím iritujeme. Nejsme třeba v pozici kverulanta?
Je to drsný závěr, ale tohle nebyl těsný boj kdo s koho, který jsme prohráli o prsa. V New Yorku se česká kandidatura zhroutila jako salaš po vichřici. Můžeme si namlouvat, že celá OSN je k ničemu, že Rada bezpečnosti je jenom křoví kolem pěti velmocí, které jsou tam napořád a mají právo veta. To však není pravda. Bude to jen obelhávání sebe sama.
Normální prohra by nemusela mrzet. Nejde o život. Ale takový veřejný výprask jsme si mohli odpustit.
