K tomu přistupuje další pojem - DÍKÉ; má rovněž význam právního postupu, výroku, právní péče a právně rozpoznaného trestu, respektive pokání. DIKÉ stál u zrodu politiky jako prostoru svobodného a rovného občanství, vytvářejícího pro všechny stejně platné zákony. Tato zásadně nová možnost vystavuje občana konfrontaci s druhými lidmi, přináší mu neustálé riziko svobodného rozhodování a jednání v mezích ustavovaných zákonů. Toto bytostné určení možnosti politiky bylo následně filozoficky uchopeno jako přirozený zákon univerza: podle Anaximandra (asi 610-546 př. Kr.) spočívá vláda práva v nutném pohybu vzniku a zániku, kdy jsoucna si navzájem udělují právo a splácejí bezpráví podle stanovujícího řádu času. Takto pojatá univerzální vláda práva, respektive spravedlnosti, je totožná s věčným, universum řídícím zákonem spravedlnosti, jehož podstatou je právě KRISIS coby rozlišující soud nad jsoucny.
Rozlišení, o to běží
Co takto vymezené filozofické pojetí KRISIS, krize, konkrétněji znamená? Znamená zásadní rozlišování a rozsuzování mezi věčností jako určující realitou na jedné straně, a smyslově zjistitelnou, vnímatelnou pomíjivostí na straně druhé. KRISIS-krize je tedy rozlišujícím poznáním a z něj vyplývajícím jednáním. Jednáním oddělujícím věčný pohyb smyslově poznatelné dočasnosti od věčného řádu a pohybu zjevování bytí jako takového.
spravedlnostPojem KRISIS leží v samých základech starořeckého myšlení s jeho univerzálním pojetím práva jako spravedlnosti. |
Krize v běžném významu krizovosti, kritičnosti lidské situace z tohoto základního určení logicky vyplývá. Tkví v běžných, a rovněž tragických konfliktech lidských záměrů s realitou. Můžeme to pozorovat dnes a denně: jde o ono střetávání spoléhání se na pomíjivou realitu, na onu údajně pevnou, spolehlivou skutečnost, jež přitom fakticky je časově podmíněná, pouze dočasná. Údajná "nesporná“ či "tvrdá“ realita je tudíž v první řadě nesamozřejmostí. Nelze jí skutečně porozumět, neuchopíme-li ji v první řadě jako KRISIS, rozuměj krizi na základě výše naznačeného prazákladního rozlišování. Jenže právě to zpravidla neděláme, a tudíž na základní realitu neustále narážíme, střetáváme se s ní. Tento převažující lidský omyl výslovně tématizuje Hérakleitos, když zjišťuje, že lidé jsou s věčným zákonem (LOGOS), "s nímž se stále nejvíce stýkají, v rozporu, a nač denně narážejí, zdá se jim cizí“.
To je ono: za nejvzdálenější považujeme to, co je nám nejbližší. Běžná lidská krize je právě tato záměna; záměna pohybu zjevování se bytí za tzv. realitu: zjevující se dočasná jsoucna mylně pokládáme za běžné samozřejmosti. Ale čím tedy je svět jsoucen, jenž nás neustále obklopuje?
Rozdírající rozpor
V prvé řadě není svět jsoucen žádnou samozřejmostí, přestože smyslově na nás takto působí. Realita světa je bytostně nesamozřejmá, na kteroužto pravdu dnes a znovu narážíme, a tím si způsobujeme krizové situace a stavy; respektive jako krizové - a tudíž mimořádné - je vnímáme. Jenže KRISIS, krize, je neustále s námi: nám běžný svět jsoucen, jejž každodenně mylně pokládáme za samozřejmost a jistou, platnou a spolehlivou realitu, je ve skutečnosti jevovým povrchem.
V tomto rozporu spočívají naše běžné krize, jež se projevují jako sžíravá nespokojenost, nezvládnutelná traumata, pocit neexistence či ztráty životního smyslu, neštěstí a nespravedlnosti životního osudu, a následné odsuzování světa a dějin jako nespravedlivého zla atd. atp. Zároveň tyto - pro moderní dobu tak příznačné - lidské krize poukazují na prazákladní krizi všech krizí, přičemž dostát jejímu nároku životním ručením je tím, nač všechny běžné lidské krize tak či onak ve skutečnosti ukazují.
Nad běžné chápání
Běžnou krizi lze vymezit jako změnu rovnovážného stavu ve prospěch nerovnováhy nebo převahy jednotlivých elementů nad jinými. V čem takový krizový pohyb spočívá?
Vysvětlení může být v zásadě dvojí. Běžná vědecká vysvětlení říkají, že krize je škodlivý jev pokaždé mající zjistitelnou příčinu, jejímž odstraněním lze dosáhnout eliminace v budoucnu. Jenže přistoupíme-li k fenoménu krize ze zde naznačeného filozofického stanoviska, můžeme krizi porozumět - jak vyplývá z výše řečeného - jako znamení zásadně přesahujícímu ono běžné chápání krize coby nežádoucího a chybného jevu. Krize tak ukazuje na skutečný, celkový a trvalý smysl toho, co právě krize na první pohled nepatřičně narušuje!
o autoroviMiloslav Bednář je filozof; vydal knihy České myšlení (1996) či Evropanská tyranie – Česká státní idea, Evropská unie a demokratická civilizace (2003). |
