Film Knoflíkáři vstoupil do povědomí Čechů heslem, které sice mnozí užívají, ale možná ani nevědí, že je z tohoto filmu:"To neřeš!"
Povídkový snímek Knoflíkáři natočil režisér Petr Zelenka jako svůj druhý celovečerní hraný film. A tak jako ve svém prvním snímku "Mňága:Happy End" dal i tady okázale najevo své zalíbení v mystifikaci a hře s bizarnostmi všedního života. Hrdiny jeho komedie jsou běžní lidé, kteří se snaží po svém vyrovnávat s údělem stereotypních životů a svými slabostmi. K sepsání scénáře inspirovaly režiséra - jak potvrdil v několika rozhovorech - posbírané postřehy, které rozvedl v domyšlených motivech a nejrůznějších úchylkách. Ostatně, jedna z povídek - Štěstí z Kokury - existovala nejprve sama o sobě jako krátký filmový útvar a teprve k ní dopsal autor zbývajících pět různě propojených příběhů, tak, aby vznikl celovečerní film. Témata povídek jsou, podobně jako vyprávěcí schémata, svým způsobem možná až banální, nicméně autor je obdařil kuriozními detaily a libůstkami jednotlivých postav. Ať už je to kouzelná přednáška v japonské domácnosti vysvětlující význam výrazu "fucking", prokládaná dialogem amerických pilotů dosvědčujícím v morbidně paradoxní souvislosti přednášené téma. Nebo Taxikář a Pitomci stavící svou bizarnost na absurdním dialogu zúčastněných postav (a odkazující čitelně na českou novou vlnu, zejména Formanovy snímky). Poslední slušná generace míří výsměšně k rodičovským pseudoproblémům, dobrému vychování a sentimentu, Civilizační návyky se otírají o pokrytectví a lehce zavánějí moralitkou. A konečně Duch amerického pilota nesoucí se trošku v sentimentálním oparu, vrací v dramatickém oblouku jednotlivé příběhy na úplný začátek. Motivy povídek se různě propojují, postavy se navzájem setkávají a více či méně osudově odchylují směr své cesty, jako by tím chtěl autor podtrhnout absurditu opakujících se rituálů, překvapivých souvislostí a modelů chování v našem životě. Zásadní význam v nadšeném diváckém přijetí sehrálo herecké obsazení - ať už Eva Holubová a Rudolf Hrušínský jako manželská dvojice zasažená každodenním stereotypem, nezapomenutelná kreace Vladimíra Dlouhého v roli psychiatra, intimní problém mladého páru v taxíku, který si střihli režisérka Michaela Pavlátová a muzikant Jan Čechtický či otcovský duet Jiřího Kodeta a Bořivoje Navrátila. "Moc jsem se sám sobě nelíbil, chodil jsem po chodbě a čekal, až film skončí," tvrdí dnes ale herec Jiří Kodet. Faktem ovšem je, že za svůj výkon ve vedlejší roli získal oprávněně Českého lva. Celý tým Knoflíkářů získal tutéž sošku za nejlepší film roku 1997 a Petr Zelenka za nejlepší scénář a režii. Navzdory tomu si tehdy režisér zkusil zahrát na "nezávislého" - odmítl účast na ceremoniálu a cenu převzal později. Inu, rozmary filmařů... Mohli bychom možná Zelenkovi vytknout značnou zašifrovanost spojujících prvků, která místy narušuje spontánní vnímání filmu. řesto však nelze jeho snímku upřít okouzlující humor a groteskní půvab zabydlených postav, jež Knoflíkáře staví do pozice zdařilé a chytré komedie. Komedie, které se navíc dostalo cti, že některé její výrazy zlidověly. Co víc si může autor jakéhokoli filmu přát, než když se dodnes reaguje na určité situace okřídlenými slovy jeho postav: "To neřeš!" Toto rčení si budete moci opět připomenout tuto neděli večer na prvním programu České televize ve 20,00.
Povídkový snímek Knoflíkáři natočil režisér Petr Zelenka jako svůj druhý celovečerní hraný film. A tak jako ve svém prvním snímku "Mňága:Happy End" dal i tady okázale najevo své zalíbení v mystifikaci a hře s bizarnostmi všedního života. Hrdiny jeho komedie jsou běžní lidé, kteří se snaží po svém vyrovnávat s údělem stereotypních životů a svými slabostmi. K sepsání scénáře inspirovaly režiséra - jak potvrdil v několika rozhovorech - posbírané postřehy, které rozvedl v domyšlených motivech a nejrůznějších úchylkách. Ostatně, jedna z povídek - Štěstí z Kokury - existovala nejprve sama o sobě jako krátký filmový útvar a teprve k ní dopsal autor zbývajících pět různě propojených příběhů, tak, aby vznikl celovečerní film. Témata povídek jsou, podobně jako vyprávěcí schémata, svým způsobem možná až banální, nicméně autor je obdařil kuriozními detaily a libůstkami jednotlivých postav. Ať už je to kouzelná přednáška v japonské domácnosti vysvětlující význam výrazu "fucking", prokládaná dialogem amerických pilotů dosvědčujícím v morbidně paradoxní souvislosti přednášené téma. Nebo Taxikář a Pitomci stavící svou bizarnost na absurdním dialogu zúčastněných postav (a odkazující čitelně na českou novou vlnu, zejména Formanovy snímky). Poslední slušná generace míří výsměšně k rodičovským pseudoproblémům, dobrému vychování a sentimentu, Civilizační návyky se otírají o pokrytectví a lehce zavánějí moralitkou. A konečně Duch amerického pilota nesoucí se trošku v sentimentálním oparu, vrací v dramatickém oblouku jednotlivé příběhy na úplný začátek. Motivy povídek se různě propojují, postavy se navzájem setkávají a více či méně osudově odchylují směr své cesty, jako by tím chtěl autor podtrhnout absurditu opakujících se rituálů, překvapivých souvislostí a modelů chování v našem životě. Zásadní význam v nadšeném diváckém přijetí sehrálo herecké obsazení - ať už Eva Holubová a Rudolf Hrušínský jako manželská dvojice zasažená každodenním stereotypem, nezapomenutelná kreace Vladimíra Dlouhého v roli psychiatra, intimní problém mladého páru v taxíku, který si střihli režisérka Michaela Pavlátová a muzikant Jan Čechtický či otcovský duet Jiřího Kodeta a Bořivoje Navrátila. "Moc jsem se sám sobě nelíbil, chodil jsem po chodbě a čekal, až film skončí," tvrdí dnes ale herec Jiří Kodet. Faktem ovšem je, že za svůj výkon ve vedlejší roli získal oprávněně Českého lva. Celý tým Knoflíkářů získal tutéž sošku za nejlepší film roku 1997 a Petr Zelenka za nejlepší scénář a režii. Navzdory tomu si tehdy režisér zkusil zahrát na "nezávislého" - odmítl účast na ceremoniálu a cenu převzal později. Inu, rozmary filmařů... Mohli bychom možná Zelenkovi vytknout značnou zašifrovanost spojujících prvků, která místy narušuje spontánní vnímání filmu. řesto však nelze jeho snímku upřít okouzlující humor a groteskní půvab zabydlených postav, jež Knoflíkáře staví do pozice zdařilé a chytré komedie. Komedie, které se navíc dostalo cti, že některé její výrazy zlidověly. Co víc si může autor jakéhokoli filmu přát, než když se dodnes reaguje na určité situace okřídlenými slovy jeho postav: "To neřeš!" Toto rčení si budete moci opět připomenout tuto neděli večer na prvním programu České televize ve 20,00.
