Zástupy analytiků se snaží vyčíst z křišťálových koulí, co se to vše za zdmi sjezdového paláce semlelo. V Pekingu skončil 17. sjezd Komunistické strany Číny, která se sice dál ohání Marxem, ale zároveň kormidluje jeden z největších kapitalistických experimentů lidských dějin.
Prezident Chu Ťin-tao, klíčový muž čínské proměny posledních let, v zákulisí sjezdu podle prvních ohlasů vybojoval více prostoru pro své spojence, a zemětřesení se tedy nekoná. Jeho tábor jen bude zřejmě mít ještě více moci a vlivu.
"Historie ukáže, že rozhodnutí tohoto sjezdu budou mít historický význam pro budování socialismu čínského typu," prohlásil prezident na televizních záběrech plných jednomyslně zvedaných rukou, rudé barvy praporů a jinde již pozapomenutého srpu a kladiva.
Jenže projeďte se centrem Pekingu – slovo "komunismus" tady jaksi nezapadá do starých šablon: hlavní město prochází dramatickou proměnou v nablýskanou metropoli nákupních center, načančaných a draze oblečených mladých párů s posledními technologickými novinkami po kapsách.
Strana to jistě dobře vymyslí...
"Samozřejmě, že máme rádi komunistickou stranu," říká rezolutně asi dvacetiletý mladík Wang Ťiao, sledující ruch na náměstí Tchienan-men, centru Pekingu i celé říše středu. "Podívejte se kolem, jak se Čína mění, máme se stále lépe, celý svět si nás váží. Proč bychom měli být s komunistickou stranou nespokojeni?" říká.
V klopě má zapíchnutý odznak s tváří Mao Ce-tunga, jehož nabalzamované tělo spočívá v mauzoleu pár desítek metrů od nás, hned naproti sjezdovému paláci. Na Západě Mao symbolizuje především hrůzy, zmar a zkázu, tady je však stále obdivován, přinejmenším oficiálně.
"Jistě, udělal chyby, ale bez něho by Čína nikdy neexistovala. A bez něj bych třeba neměl ani svůj mobilní telefon," říká a pyšně se chlubí jakýmsi vskutku multifunkčním přístrojem mírně nepochopitelných funkcí.
Po náměstí, kde armáda v roce 1989 zmasakrovala studentské demonstrace, proudí davy lidí. Fotografují se u mauzolea, u hodin odpočítávajících čas do začátku "nejslavnější olympiády" (zbývá přibližně 291 dní) a u brány do někdejšího sídla čínských císařů (z níž též shlíží předseda Mao).
Doptat se, zda od další pětiletky něco konkrétního čekají, se vám však nepodaří. "Vymyslí to jistě dobře," uslyšíte jen uctivou odpověď. Či o něco méně uctivé konstatování: "Je nám to vlastně jedno."
Obrovský potenciál
Právě na tomto náměstí znějí podobná slova bezmála symbolicky. Otočte hlavu od Maova mauzolea, přejeďte pohledem po rudých vlajkách, za onou starobylou branou začíná Zakázané město, staleté a vždy trochu záhadné sídlo čínských císařů, kteří tak jako čínští komunisté tvrdě vládli své říši.
A zakázané byly ony velkolepé paláce, tiché zahrady i rozlehlá nádvoří proto, že tam nikdy nesměla vkročit noha obyčejného smrtelníka – tak jako do zakázaných komnat komunistického sjezdu.
Na tom, jak bude pokračovat "budování socialismu čínského typu", záleží opravdu hodně – mnozí jsou dokonce přesvědčeni, že to ovlivní další osudy lidstva: Čína je prostě velká, její potenciál obrovský a s ním i moc, které může dosáhnout.
"Uvidíme, zda komunisté opravdu zvládnou tuto zemi uřídit," konstatuje západoevropský byznysmen žijící v Pekingu. "Jisté to ještě nemají."
Samozřejmě, není to vše tak jednoduché, přímočaré a nablýskané. Stačí zabočit do boční uličky jen pár stovek metrů od náměstí Tchienan-men. Lesk zmizí, vstoupíte do té staré a stále přítomné Číny malých těsných domků, sociálních rozdílů, chudoby a beznaděje.
To proto mnozí varují, že onen zázračný vzestup se týká jen poměrně malé části lidí. Jak by řekli mladíci s Maem na klopě: Komunismus ještě úplně nevyhrál.
