K onomu vymykání se, vysmekání se z recenzentských chomoutů by nestačilo, že umělec dílo tvoří navzdory svému fyzickému či psychickému strádání a chátrání - což je i případ Grögerové. Pozici "mimo kategorie“ stvrzuje teprve intenzita sdělení, oslovující tematizace vlastního osudu, uhnětení textu z vlastního potu, krve a slz. Náhle před námi leží zpověď, pro niž "nemáme slov“, která není "jen“ literaturou, ačkoliv je právě a především svrchovaným literárním dílem.
Hmota a duch
Uznávaná literární experimentátorka, desítky let tvořící v málo vídané, šťastné a osudové symbióze s básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem (1920-2003), si předloni v březnu odnesla z pražské Vojenské nemocnice diagnózu "prakticky slepota oboustranně“. Věcně to oznamují první tři řádky Rukopisu. Vzápětí se Grögerová volnými verši vnoří do mlhy, kterou svět kolem ní obestřel její ochabující, mizející zrak.
o knize
Bohumila Grögerová: Rukopis Ilustrovala Adriena Šimotová. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008, 72 stran, doporučená cena 190 korun. |
Popisuje bloudění bytem a ulicemi, vzpomíná na dětství i na dospělost spojenou s manželstvím, mateřstvím a s úmrtími blízkých, oslovuje – byť jeho jméno nikde výslovně neuvádí – Josefa Hiršala a vede s ním dialog na dálku, on se jí pozvolna ze snů a mysli vytrácí… Těší se z návštěv, které k ní docházejí, rozprávějí s ní, čtou jí kromě jiného kosmologické knihy, které zde v poslední době vyšly, a ona přemýšlí kupříkladu o paralelních světech ve vesmíru či o jeho rozpínavosti.
Lze tomu říkat vítězství ducha nad hmotou – jakkoliv dočasné, neboť dočasná je každá hmota, a přece duchu nezbývá, než usilovat o taková dílčí vítězství, která mohou být vítězstvími triumfálními, a dokonce svým způsobem definitivními - jako je tomu v případě Rukopisu, jenž končí verši: "… pak sednu ke stolu/ vezmu papír/ nasadím tužku s tlustým hrotem/ s lupou v levičce/ začnu psát velkým tiskacím písmem/snad ještě dnes/ snad i zítra.“ Na víc člověk nemá. Ale to není málo.
Nemohou jinak
Samostatná autorská produkce Bohumily Grögerová je v posledních zhruba deseti letech tvořena téměř výlučně vzpomínkami – ať jde o prozaický text na pomezí memoárů a beletrie Branka z pantů (1998), o pásmo převážně deníkových zápisků Čas mezi tehdy a teď (2004) i koneckonců o memoárové interview Klikyháky paměti (2005), kdy spisovatelka odpovídala na otázky Radima Kopáče písemnou formou.
Skladba Rukopis tedy na ně volně navazuje, přináleží k této linii, ale zároveň je naprosto "svéprávná“ a svébytná. Fyzická omezení autorky určila formu díla: sestává z bezejmenných básní nanejvýš dvoustránkového rozsahu, v jejichž plynutí se jako rytmizační prvek, jako samostatný útvar, objevují dvou či tříveršové přímluvy – "pane prosím/ zastav ten proces“, "pane prosím/ zachovej mi zrak“. Žádná interpunkce, žádná velká písmena – jen lití a kladení textu, vyvzdorovaného na zbytcích zraku.
Sdělnost skladby Rukopis, její absolutní "neexperimentátorství“, je úkazem budícím úžas a respekt: v nejmenším Rukopis neznamená popření autorčiny hledačské minulosti s jejím rozšiřováním prostoru pro básnickou řeč. Totéž Já teď prostě reaguje na změněnou situaci, v rekapitulujících verších Grögerová nezapírá a nepopírá nic z toho, čím žila a co dokázala. Ale nyní se vyjadřovací možnosti a intelektuální a tvůrčí tužby radikálně redukovaly: "moci si ještě jednou a naposled celý den číst/ polykat obří sousta musila prousta brocha/ opíjet se halasem achmatovou verlainem/ rimbaudem ortenem browningovou/ a snít a snít/ a spát a spát“. Mít tudíž vůbec základní možnost a schopnost číst, možnost a schopnost psát. Tvorba nezbytná jako dýchání, do posledního dechu. Právem byly za ilustrační doprovod Rukopisu vybrány kongeniální kresby Adrieny Šimotové (1926); ostatně i tato výtvarnice, nyní již upoutaná na vozík, neustává v tvoření. Nemůže jinak. Nemohou jinak. Tyto staré dámy poskytují radostné zprávy.
Bohumila Grögerová
|
