Rebel je někdo, kdo popichuje proti autoritě. Rebelie si žádá jistou dávku odvahy, být sám v poli, proti všem. Člověk musí mít i solidní vrstvu hroší kůže, hodně sebeúcty a sebevědomí: ostatní jdou v jednom šiku do lesa, rebel sám z lesa, koalice vstříc církvím, Tlustý od církví. To není vždy snadné.
Rebelů jsou dějiny přecpané, báječným rebelem býval třeba i Fidel Castro. Pronásledovaný tisícovou armádou diktátora Batisty sešel se se svými 29 zbídačelými guerilleros, pohlédl na sedm společných pušek a děl: "Teď už nemá Batista šanci."
Klobouk dolů před silou vize a odvahou takové rebelie. Nepoměřitelné, vrátíme-li se k rebelům z českého parlamentu. Ti postrádají silnou vizi i monumentální revoluční ambice (zaplaťbůh), nemívají strhující šarm ani zvlášť velkou odvahu.
Na parlamentní škále "rebel – odpadlík – přeběhlík – zrádce – konstruktivní poslanec" tak nacházíme jména, která bez mrknutí oka a slz davů historie vymazala (Jozef Wagner, Tomáš Teplík, Petr Kott) nebo je napříště jistojistě vymaže (Michal Pohanka, Miloš Melčák, Evžen Snítilý...).
Vyznamenali se totiž jediným: šli z lesa, když ostatní z týmu do lesa. Z lesa však nešli dlouho sami, většinou se hned připojili k "ostatním" z jiných týmů. I příčiny jejich rebelie zůstávají nejasné, ukrývané... strhující svaté přesvědčení z nich rozhodně nečiší.
Náležitosti rebelů zkrátka v žádném ohledu nesplňují. Jsou to spíš odpadlíci, případně přeběhlíci.
Šílí Tlustý?
Jaké jsou skutečné příčiny momentálně nejaktuálnější rebelie poslance Tlustého, ví jen poslanec Tlustý. A možná ani on ne. Můžeme jen hádat. Msta? Zištnost? Přesvědčení? Kalkulace s veřejným míněním? Co vede inteligentního muže, aby zasekl superdohodu, kterou po mnoha dlouhých letech dokázali uzavřít vládní politici a všechny církve?
Ti všichni museli něco obětovat, něčeho se vzdát, politici vůči církvím, církve vůči politikům, jedna církev vůči druhé. Přemýšlím, co si asi doma pod peřinou poslanec Tlustý v duchu šeptá, čím vznešeným si svůj vzdor proti Velké Kompromisní Dohodě "proti všem" z týmu zdůvodňuje.
Je chytrý, v politice žádný nováček. Ví, že církvím by stát měl komunistické zlodějny nějak nahradit. Ale vláda podle něj nepředložila přesný výčet toho, co už církvím nelze vrátit, a co se tudíž nahradí penězi.
Chce tedy seznam? Výčet? Nacházet v katastrech jednotlivé nemovitosti, loučky, rybníky, záhumenky, pozemky, budovy? Oceňovat kus za kusem zvlášť? Každý, kdo kdy zkusil ponořit se do katastrálních map kvůli chatičce a cestě podél ní, ví, jaký v nich dodnes zůstal nepořádek.
Ocenit jednu louku znamená dost běhání i peněz. Nevěřím, že poslanec Tlustý tohle všechno neví. Býval přece ministrem financí. Žádá zkrátka nemožné. Ale proč? Má za lubem nějaký výměnný obchod? Nebo pro samu rebelii, která se mu v politice zúročí?
Vlastimil Tlustý v časopise Týden mluví o politice jako o plachtění. "Já vím, jak plachtit, ale nikdy se nemůžu spolehnout na to, že ve správný okamžik bude foukat ze správné strany. Nepůjde-li to, budu čekat na příhodný vítr."
Zmínka o větru mi připomněla Hamleta, jeho nepředvídatelnost: "Blázním jen, když fouká od severoseverozápadu, když vítr věje od jihu, rozeznám kozu od vozu." V den poslední Tlustého rebelie a inkriminovaného hlasování o církvích vál nad republikou – co čert nechtěl – severní vítr. Náhoda? Anebo vysvětlení rebelie?
