Nebýt jejího otce, zřejmě by to mladičká Ema, tehdy ještě Kittlová, vzdala hned na začátku. Ačkoli prošla školením zpěvu u Marie Destinn-Loewové (později po ní z vděčnosti přijala příjmení), ředitel Národního divadla F. A. Šubert ji od zkoušky vyhodil se slovy: "Slečno, zdá se, že se při zpěvu rozčilujete. Doporučuji vám sprchy."
Jistě, traduje se, že řediteli nebyly po chuti hlavně politické názory jejího otce, ale životopisci Destinnové považují nepříjemnou scénu spíše za šťastnou - Šubert tak Emu bezděčně poslal do světa k oslňující kariéře.
Pěvkyně, špionka a nakonec rybářka
Sice si v Drážďanech, kam z Prahy zamířila, zklamání ještě užila, ředitel Theatre des Westens ji odmítl vskutku kavalírsky: "Hudbě nerozumím, ale moji poradci mi říkají, že nemáte hlas. Sám vidím, že jste ošklivá, a tak se opravdu nedá nic dělat."
V té chvíli ji opět podepřela rodina a Loewovi. Rozhodla se vydržet. A úspěch přišel. Když v létě 1898 zazpívala v berlínské Dvorní opeře Santuzzu ze Sedláka kavalíra, kritika i publikum byly nadšeny.
Správná rozhodnutí slavných ČechůEma Destinnová (1878-1930) "Blahoslavení umělci, kteří se rozletí do světa jako ptáci, neboť každý domov je přece jenom zlatou klecí, kde umrou naše sny a představy pozvolna..." napsala ve svém románu Ve stínu modré růže. |
Během krátké doby se Destinnová stala miláčkem Berlíňanů, divadlo doslova vyprodávala. Velký ohlas si roku 1901 vysloužila v Bayreuthu na Wagnerových operních slavnostech rolí Senty z Bludného Holanďana, ale Berlín přece jen znamenal pro její další uměleckou dráhu nejvíc. Pod vedením nekompromisního kapelníka dr. Mucka vyrostla ve hvězdu světového formátu.
V roce 1906 získala angažmá v londýnské Covent Garden, hostovala ve Vídni, konečně se dočkala uznání v Praze, oslnila v newyorské Metropolitní opeře, kam jako první přivezla Mařenku z Prodané nevěsty. Zářila v operách Pucciniho, Verdiho či Strausse, milovala role, jako byla Carmen, Mignon, Salome... Zpívala pod taktovkou Artura Toscaniniho a po boku Enrika Carusa, který ji miloval stejně jako Puccini - ten pro ni napsal Dívku ze západu.
Zvrat v závratné kariéře přinesl rok 1916. Při návratu z New Yorku ji na hranicích zadrželi pro podezření na účasti v odboji. I když její spolupráce nikdy nebyla zcela objasněna, Destinnová zůstala na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou pod policejním dohledem. Ale už v roce 1917 mohla vystoupit na scéně Národního divadla, a to s velkým triumfem publikem chápaným i vlastenecky.
Po válce znovu vyjela do světa, jenže trápená existenčními starostmi a odhodlaná žít doma, nikoli v cizině se postupně vzdala kariéry pěvkyně. Ve Stráži se pak měnila v podivínku proslulou nevyrovnanou povahou, těžkými smutky, spiritismem, psaním románů, sňatkem s podstatně mladším Josefem Halsbachem a hlavně špatným hospodařením. Mimochodem, naplano vyšel i plán vyrábět likéry Strážská Černá paní a Daliborova krev.
Poslední vášní a štěstím se jí stalo rybaření. Kdoví jak dojatě by ocenila, že dodnes lidé přicházejí s kytičkou na břeh Nové řeky k pomníčku nesoucímu epitaf, který si pěvkyně skvělé kariéry, ale trpkého osobního života nachystala: "Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte při přeletu bílých racků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znova vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého."
