Růžové vlády skončí v nejbližším období. Již dnes kvapem sesedají s koní, aby se rozptýlily mezi davem. Jsou totiž zcela bez peněz. Na účtech jejich bývalého přítele, prvního ministra financí a správce stranické pokladny, je nenašla ani policie ani soudce.
A bez peněz není skutečné svobody. Socialisté již tuší, že zvyšováním daní a příspěvků možná naplní stranickou pokladnu nikoliv však tu státní. Zhoršily totiž kvalitu podnikatelského prostředí, neustále jim roste počet nezaměstnaných a státní úředníky nechávají již šest let spát. Přeměnily zemi v Titanic blížící se k branám EU. Jejich dnešní opakované volání, že jsou s námi na jedné lodi, již nikoho nezachrání. Čeká nás ledová koupel.
Voliči, kteří tuto koupel přežijí a rozhodnou se jít k příštím volbám, budou mít alespoň v jednom jasno. Rudá, modrá ani růžová stranické legitimace nevypovídá nic ani o charakteru, ani o schopnostech lidí, kteří ji nosí. Šanci má proto vyhrát ten, kdo bude nejlépe znát kořeny bídy českých politiků a kdo odhalí tajemství prosperity národů.
Nebude to snadný úkol. Na druhé straně platí, že toto tajemství odhalily již v mnoha jiných zemích a není důvod, aby se to na čtvrtý pokus nepodařilo i nám. Dokonce bude možná stačit, když se alespoň jeden budoucí ústavní činitel zbaví strachu z bohatství, z peněz a z podnikatelů. Proč?
Neroste-li bohatství, objem peněz a počet úspěšných podnikatelů, pak neroste ani počet pracovních míst a nerostou ani příjmy do státní pokladny. Zdánlivě banální pravda. Položme si však otázku. Bylo někdy skutečným cílem rudých, modrých nebo růžových vlád na prvním místě dosažení těchto „primitivních“ cílů.
Odpověď je jednoznačná. Nikoli. Ve jménu „ušlechtilejších“ cílů jsme vytvářeli masarykovsko-havlovský odtažitý vztah k lidem, kteří touží po bohatství, penězích a úspěchu. Ve jménu „vyrovnaných rozpočtů“ jsme zavedli štrougalovsko-klausovskou ekonomiku bez závazků (dluhů) veřejného sektoru tzn., postavenou na vysávání peněz z účtů podniků a podnikatelů.
Ve jménu „akce čisté ruce“ se realizuje zemanovsko-špidlovský koncept, který je založen na uvěznění 100 000 podnikatelů a povinnosti bohatých předkládat majetková přiznání.
Opravdu si stále myslíme, že podnikatelé a všichni ti bohatí a úspěšní lidé jsou největším nebezpečím pro český národ ? A že jsou to právě oni, kdo způsobili, že od vzniku republiky v roce 1918 jsme z první ligy nejvyspělejších zemí sestoupili do druhé ligy, tj.mezi země zaostávající vzdělaností, produktivitou i bohatstvím ?
Kde se v našich politicích bere ta neutuchající touha nás vést (Gottwald, Klaus), provádět nás očistcem (Jakeš, Zeman) anebo nás a naše děti obdarovávat sociálními příspěvky (Husák, Špidla)? Proč místo toho nedělali a nedělají profesionálně své řemeslo spočívající ve vytváření prostředí, v němž být bohatý a úspěšný není ostudou ?
Možná je to dáno především tím, že sami nikdy nepodnikali. Nevěděli a neví proto, že podnikání u nás je v důsledku administrativních překážek a nadměrného zdanění práce i kapitálu zatím spojeno především s úsilím o to, aby aktiva (majetek podnikatelů) měly alespoň stejnou hodnotu, jakou dosahují pasiva (závazky vůči zaměstnancům, bankám, dodavatelům a státu).
Možná by bylo řešením, kdyby základní kvalifikační podmínkou budoucího premiéra bylo to, že pět let úspěšně podnikal, zaměstnával občany této země a nežil ze státní kasy, ale naopak do ní odváděl miliony korun. Určitě by potom pochopil, že práva (peníze) neexistují bez povinností (závazků a dluhů).
To platí pro stát stejně jako pro podnik. Pochopil by také, že největší brzdou prosperity jsou líní a nekvalifikovaní úředníci. A pod kůži by se mu dostala vlastní zkušenost, že motorem ekonomiky každé vyspělé ekonomiky jsou podnikatelé, kteří přináší společnosti tři dobra: zboží, práci a peníze.
