Caroline Linková, autorka vynikající prvotiny Za hranicí ticha a laureátka zahraničního Oscara za film Nikde v Africe, se po několikaleté odmlce vrátila k filmové režii. V zimě to bude rok je obrazem situace v rozklížené rodině. Nad sebehledáním dvacetileté Lilli visí rok stará sebevražda jejího bratra. Její dominantní matka se nemůže vypořádat se ztrátou svého příliš milovaného syna a u známého malíře Maxe si objedná dvojportrét mrtvého syna a dcery.
Destabilizovaná rodina
Filmu dominuje dvojice mimořádných hereckých výkonů:
Karoline Herfurtová je talent, který se v Německu neobjevuje každý rok: její Lilli se s nezdolnou vitalitou vrhá od jednoho emocionálního krachu do druhého, aby nakonec našla hlubší porozumění v malíři Maxovi. Josef Bierbichler, známý jako představitel výbušných charakterů, tentokrát stejně zdařile zvládá part introverta, od něhož Lilli intuitivně požaduje vše: od otcovské péče až k erotickému sebeodevzdání.
Petzoldovo Meklenbursko
Za příběhem tří osamělých existencí z Jerichowa tušíme známou zápletku. Konstelaci muž – manželka – milenec a potenciální vrah uvedl do literatury Američan James M. Cain v románu Listonoš zvoní dvakrát. Kniha se stala volnou předlohou řady známých filmů: za všechny připomeňme snímek Boba Rafelsona s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langeovou. Jerichow je zakotven do melancholické krajiny Meklenburska a osudy postav reflektují nezáviděníhodnou situaci v této snad nejchudší oblasti Německa.
Thomas (Benno Fürmann), propuštěný ze služby v Afghanistánu, se setkává s podivnou dvojicí staršího tureckého podnikatele Aliho a mladé německé ženy Laury (Hilmi Sözer a Nina Hossová) a přijme Aliho nabídku k práci v jeho firmě. Erotické sblížení obou "milenců z nouze" probíhá nejdříve formou skrytých pohledů, aby později vyvrcholilo v tvrdém sexuálním aktu.
Petzoldův film je jednou z nejlepších ukázek dramaturgie berlínské školy: rezignuje na dramatické scény, na ihned čitelné, prvoplánové prokreslení postav i na manipulativní hudbu. Zato nabízí obrovský prostor pro divákovu vlastní imaginaci.
Albee v alpské chatě
Celovečerní debut Floriana Eichingera Bez tebe nejsem nic je velkým překvapením letošní německé filmové sezony. Autor zfilmoval vlastní scénář, sondu do generace otců a jejich potomků. Sevřeností příběhu připomíná slavné drama Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové.
více o der filmDalší informace najdete na www.derfilm.cz. |
Hannes spolu se svou přítelkyní Annou navštěvuje po osmi letech otce, divadelního režiséra, který žije s partnerkou mladší o třicet let. V izolovaném prostředí alpské chaty vyplouvají na povrch dávné resentimenty mezi autoritářským otcem a synem, který se mu nyní - poprvé ve svém životě - rozhodne odporovat. Obě mladé ženy jejich konflikt nechtěně podněcují.
Z vynikajícího kvarteta protagonistů na sebe upozorňují především známý divadelní herec Peter Kurth v roli psychicky labilního otce a mladičká Anna Brüggemannová (Anna). Ta prokazuje svůj talent i v dalším festivalovém filmu - Na sklonku srpna, jehož inspirací byl Goethův román Spřízněni volbou.
Sólo pro Josefa Hadera
Josef Hader je kultovní postavou rakouského kabaretu. Postavy, které na jevišti a od roku 2000 rovněž v řadě rakouských i německých filmů vytváří, je vypoulenou podobou rakouské mentality s jejím laxním vztahem ke světu a se silnými sklony k rezignující melancholii. Nejlepším vstupem do Haderovy komiky je snímek Indie, jeden z divácky nejúspěšnějších rakouských filmů všech dob. Na festivalu Der Film zažije - šestnáct let po svém vzniku! - českou premiéru.
Předlohou pro Indii byla divadelní hra, kterou Hader napsal se svým partnerem Alfredem Dorflerem. Málomluvného inspektora Heinze (Hader) doprovází při hygienických kontrolách v rakouských hospodách mladý, temperamentní a podnikavý Kurt (Dorfler), jehož jeho kolega nemůže vystát. Absurdně komická situace jejich nemožného přátelství se dostává ve druhé části filmu tragický tón.
Hader je titulní postavou dalších festivalových filmů: Přijď sladká smrti a Drtič kostí. Rakouský komik v nich ztělesňuje postavu bývalého policejního komisaře Brennera, kterému se nikoli mimořádnou inteligencí, nýbrž vesměs jen podivnými shodami okolností podaří vypátrat pachatele. V Drtiči kostí má Brenner v jednom hostinci ve Štýrsku vymáhat peníze za nezaplacenou leasingovou smlouvu. Svůj tamější pobyt si je nucen prodloužit nejen pro absenci dlužníka, ale hlavně pro objev podivného stroje umístěného ve sklepě. Více než kriminálkou je Drtič kostí ironicky-morbidním "dance macabre", oživeným poněkud zvláštní lovestory mezi Brennerem a dcerou hospodského. Haderovi zdařile sekundují Josef Birbichler (V zimě to bude rok) a Birgit Minichmayerová, která získala na letošním Berlinale cenu za nejlepší herečku.
Navždy poznamenaní
Z dokumentární části Der Filmu vybírám dokument Stefana Weinerta Čelem ke zdi (za shlédnutí stojí i stránky díla - www.gesichtzurwand.de). Začíná prakticky tam, kde končil cenami ověnčený film Životy těch druhých. Ze 72 000 politických vězňů východoněmeckého režimu si režisér vybral dvě ženy a tři muže různého věku a profesí a nechal je před kamerou vypovídat o jejich osudech ve vězení. Strávili tam řadu měsíců nebo dokonce i let než bylo jejich psychické utrpení ukončeno zaplacením výkupného ze strany západoněmeckého státu a odchodem na západ. U tří z nich trvají psychické následky věznění dodnes.
Strach je kámen na duši, kterého se člověk nikdy nezbaví, svěřuje se jedna z postav. A další: dodnes nejsem schopen nikomu důvěřovat, připadám si na světě osamělý a opuštěný. Stefan Weinert staví na síle tichých výpovědí svědků, jejichž osudy v diváku doznívají ještě dlouho po skončení projekce. Čelem ke zdi je silným svědectvím o skrytých metodách komunistických diktatur.
