Podstatou eseje není soustředěná analýza, ale otevírání mnoha výkladových perspektiv v rámci jednoho tématu. A to v bohaté míře tato kniha poskytuje.
Nečekané průhledy
Operní postavy, zejména ženské, jsou zatíženy zkreslujícími stereotypy. Jan Suk vrací vrstvením nových výkladových poloh těmto postavám jejich původní plnokrevnost, ať už je to Bizetova Carmen, Dvořákova Rusalka, Straussova Salomé, Čajkovského Taťána, Wagnerova Isolda, Martinů Julietta či Fibichova Šárka. V prvé řadě však nejde o operní role ani o divy, které se těchto rolí různou měrou zhostily. Dokonce nejde ani o "ženskost" jako tajuplně unikavé téma, nýbrž o naplnění romantického ideálu vztahovat se prostřednictvím fragmentu k celku světa. V tomto smyslu jsou Sukovy eseje bytostně romantické.
O knizeJan Suk: V aréně prachu, stínů a večerů |
Obal knihy Jana Suka
Uvádět libreta do vztahu k hudbě je samo o sobě obtížné, ale obě komponenty tohoto hudebně dramatického útvaru uvádět do vztahu k nejrůznějším kontextům už vyžaduje nejen vzdělanostní zázemí, ale i objevitelského ducha. Jestliže například autor paralelizuje Kafkova lovce Graccha s motivem "lovectví", jež je ukryto pod Kvapilovou a Dvořákovou féerií Rusalky, pak to není interpretační libovůle, nýbrž schopnost esejisty poskytovat nečekané průhledy do ještě neotevřených perspektiv. Esejistická bravura poskytuje některým postřehům jen okamžik na to, aby se usadily v čtenářově paměti, ale to je právě v intencích tohoto žánru. Když v souvislosti s Rusalkou padne na několika místech zmínka o panteismu (všechno, co jest, jest božské povahy - pozn. red.) této opery, je to trefné, byť nedořečené označení. Rozborem toho, co je na této opeře panteistické konkrétně, by se už autor zpronevěřil pravidlům eseje, který nerozvádí, nýbrž naznačuje, vytváří předpolí pro ty, kteří by se chtěli tématu zmocnit důkladnou analýzou.
Zatímco libreta sama mají zakotvit hudbu v konkrétním smyslově zkušenostním světě člověka, postupují Sukovy eseje v opačném směru, odhalují bytí pod dějem, odkazují operu tam, kam každá dobrá opera míří, totiž k celku světa, jehož se zmocňuje hudbou a slovem, příběhem a hudebním kouzlem.
Aristokrat našich dnů
Pokud bychom se řídili typologií posluchače, kterou rozvinul v textu Einleitung in die Musiksoziologie německý estetik Theodor W. Adorno, pak bychom v osmistupňové škále posluchačské kompetence mohli Janu Sukovi přisoudit místo mezi kategorií experta, jemuž je vlastní strukturální slyšení a jehož horizontem je "konkrétní hudební logika", a jemu nejbližšího typu "dobrého posluchače", jenž rozumí hudbě, ač nemá muzikologické vzdělání či interpretační nebo skladatelskou průpravu. A to rovněž proto, že je ze Sukových esejů patrné, že jen "nečíhá na určité momenty" jako Bildungskonsument, tato měšťansky již pokleslá kategorie původně aristokratického statutu experta i dobrého posluchače. Ano, Sukovi je vlastní jistý aristokratismus, ovšem aristokratismus v nejlepším slova smyslu, kdy znamená také přitakání a hlavně umění dostát opuštěným či nedosaženým hodnotám. Svazek V aréně prachu, stínů a večerů tvoří se svým předmětem pozoruhodnou jednotu.
Moravské divadlo Olomouc: Bizetova opera Carmen v režii Michaela Taranta - Barbora Polášková jako Carmen a Jiří Přibyl jako Zuniga; červen 2010
Nakonec to nejsou pouze ženské operní postavy, ale sama opera, kdo vystupuje v knize jako předpolí k hlubším tématům týkajícím se člověka daleko důsažněji než hudba či literatura. Je to například erotismus, autorem zmiňovaný v souvislosti s Fibichovou Šárkou. A právě z tohoto důvodu nemůžeme naštěstí přece jen hovořit o opeře či eseji jako o přehlížených oblastech umění. Naléhavost, s níž jsou tato díla komponována, z nich dělá i pro ty, kdo se je ještě nenaučili vnímat, jistou, byť luxusní nezbytnost.
