Hříšníky trestáme dvakrát. Bývalého vězně nezaměstnali ani jako kopáče

První den na svobodě. Člověk svlékne vězeňský mundúr a dostane pár stovek korun. Dluh společnosti splatil a s čistým štítem může začít znovu. Ovšem tak jednoduché to není. Často nemá bydlení a nesežene práci. „Kdybych měl po propuštění lepší podmínky, znovu bych sedět nešel,“ říká Roman Šťastný, který byl ve vězení celkem třikrát.

Většinu krádeží a loupeží páchají lidé, kteří už z minulosti mají nějaký škraloup. Loni měli recidivisté na svědomí 65 procent všech přečinů. Ti samí lidé se tedy vracejí za mříže zas a znovu. Možná je za tím jejich nenapravitelnost a nepřekonatelná touha „zlobit“. Možná je odpověď složitější. Návrat z vězení na svobodu je totiž paradoxně bolestný.

Recidiva v Česku

Nyní má celkem 35 českých věznic 17 882 obyvatel, vyplývá z údajů České vězeňské služby. Sedm vězňů z deseti je ve vězení již poněkolikáté. Podíl recidivistů výrazně stoupl zejména v posledních dvou letech; zatímco koncem roku 2012 bylo poprvé ve vězení 36 procent odsouzených, v roce 2013 to bylo již pouze 29 procent.

Recidivisté v roce 2013 spáchali 83 894 trestných činů, což představovalo 65 procent z trestných činů se známým pachatelem.

Roman Šťastný měl po svém prvním propuštění štěstí. Čekala na něj rodina, takže neskončil na ulici. Práci však nesehnal. „Každej chtěl trestní rejstřík. A to mám maturitu, dělal jsem vysokou školu, kterou jsem nedokončil. A nebyl jsem vhodnej kandidát ani na práci kopáče. Zaměstnavatelé kolikrát šťourali, za co jsem seděl, chtěli dokonce i přinést rozsudek. Stalo se mi několikrát, že jsem pracoval čtrnáct dní, měsíc, nejdýl pět měsíců bez vejplaty,“ vypráví Šťastný, který kdysi začínal jako voják z povolání a zaměstnanec různých bezpečnostních agentur.

Poprvé se dostal do vězení, když mu bylo třicet, prý za násilnou trestnou činnost. Podrobnosti rozvádět nechce. Celkem byl zavřený třikrát a odseděl si dohromady devět let.

Po prvním a druhém propouštění se brzy znovu chytil staré party. „Tápal jsem. Byl jsem více méně zase na ulici. Měl jsem v tý době docela zločinecký jméno, takže jsem měl hodně kontaktů. Ti lidé mi finančně pomohli,“ vypráví. „Propuštění nebylo šok ve smyslu, že bych neuměl přejít silnici, ale spíš z reakce společnosti. Člověk něco udělá, splatí svůj dluh. Tím by se to mělo uzavřít,“ dodává.

Definitivně se prý polepšil až po posledním propuštění v roce 2006. „Zase mi nikdo nechtěl dát práci, tak jsem odletěl na Kypr. Tam v cizím prostředí, kde po mě zpočátku vůbec nechtěli rejstřík, jsem se dokázal za rok vyšvihnout z ničeho na šéfa bodyguardů nejbohatšího člověka na Kypru. To mě motivovalo,“ vypráví. Po návratu domů začal dělat to, co uměl nejlíp: bojovat. Stal se lektorem bojových umění a časem si našel další práci jako řidič.

Farářka: Jakoby neměli právo na strach a slabost

Při posledním výkonu trestu se Roman Šťastný setkal s vězeňskou kaplankou a farářkou Českobratrské církve evangelické Vendulou Kalusovou, která jej ještě ve vězení pokřtila a zásadně prý ovlivnila jeho další život. Několik let po jeho propuštění pak společně založili sdružení Na Svobodě, jehož cílem je pomáhat lidem po propuštění z vězení.

Kalusová se domnívá, že ve společnosti jsou nedostatečně nastavené „záchytné body“ pro první dny a týdny po propuštění na svobodu. „Propuštěný člověk nemá dostatečný legální příjem, aby mohl bydlet. Nemá sociální vazby - je osamělý, po delším věznění má různé fobie - z prostoru, z lidí, z toho, že se na ně pořád někdo dívá, sleduje ho,“ popisuje Kalusová.

Ovšem někdy je prý problém i to, že člověk pomoc přijmout nechce. „Někdy je těžké jim pomáhat - přijmout pomoc je pro ně slabost. Dělají frajery, ale přitom se často doslova bojí jít ven,“ podotýká Kalusová.

Některé ubytovny a azylové domy jsou podle ní horší než vězení. „Drogy, hluk, nulové soukromí. Ti lidé jsou psychicky poznamenaní vězněním, potřebují paradoxně klid, určité speciální zacházení - ale jakoby na to neměli právo. Jsou to přece zločinci, tak proč se zabývat nějakými jejich pocity?“ ptá se farářka.

Kolik stojí vězeň?

Jeden vězeň vyjde státní kasu podle údajů z roku 2013 průměrně na 40 tisíc korun měsíčně, tedy víc než 1 300 korun denně.

Celkové výdaje Vězeňské služby byly minulý rok necelých osm miliard korun. Z toho se však 480 milionů vrátilo zpět například díky zaměstnání vězňů.

Šest a půl tisíce amnestovaných trestanců státu loni ušetřilo podle vězeňské služby 180 milionů. Zhruba třetina z propuštěných je ovšem v současnosti znovu stíhána.

Ředitelka probační a mediační služby Jitka Čádová na to však má odlišný názor. Nabídka ubytování pro ty, co opustí vězení, je podle ní dostatečná v ubytovnách městských úřadů, magistrátů a neziskových organizací. „Problém je často na straně odsouzených, kteří nechtějí jít do zařízení, kde je stanoven určitý řád a režim. Nechtějí již podléhat nějakým omezením, naopak, chtějí si užívat svobody, a proto si raději zvolí možnost žít na ulici,“ domnívá se Čádová.

Lepšímu začlenění do společnosti by podle ní v budoucnosti měly pomoci probační domy, v nichž bude pachatel po určitou dobu žít a „přijímat pravidla řádného života“. Čili odsouzený v toto domě stráví poslední část výkonu trestu a poté nějaký čas i po propuštění. „Resocializační proces bude zahrnovat i řešení jeho osobních problémů včetně vztahů s jeho rodinou a vyrovnání se s trestní minulostí a jejími následky,“ vysvětluje Čádová. Ministerstvo spravedlnosti plánuje spuštění pilotního projektu v několika věznicích od příštího roku.

Jakmile začne legálně vydělávat, nastoupí exekutor

Propuštěný trestanec dostane pouze peníze, které mu během výkonu posílala rodina, nebo které si ve vězení vydělal. Jenže to většinou stačí pouze na autobus domů, nanejvýš na prvních pár dní na svobodě. Navíc mnohdy dluží vysoké částky.

Kdo pomůže

O začlenění bývalých vězňů zpět do společnosti usiluje Probační a mediační služba. Dohled nad její činností provádí Ministerstvo spravedlnosti.

Kromě toho v tomto směru hrají významnou roli nestátní neziskové organizace, jako je například sdružení Na svobodě, Za branou či centrum Rubikon.

Kalusová i Čádová se shodují na tom, že nejvíc bývalé vězně trápí právě zadlužení. Většina lidí má dluhy, už když nastupuje do vězení. Za mřížemi je nesplatí a na svobodu pak odchází s ještě většími závazky. „Vzrostly o úroky z neplacení, nové dluhy vznikly z důvodu nezařazení do zaměstnání a tedy absence příjmu, přidají se náhrady výkonu trestu odnětí svobody, dluhy na nájmu,“ vysvětluje Čádová a dodává, že odsouzení mohou požádat o mimořádnou sociální dávku, která má pokrýt osobní potřebu v prvních dnech návratu na svobodu.

Podle Kalusové jsou pro propuštěné vězně velkým problémem exekuce. „Když začnou pracovat, okamžitě nastoupí exekuce, které jim z výdělku nechají minimum, ze kterého se stejně nedá uživit. Takže jsou tam, kde byli,“ přibližuje bezvýchodnost situace Kalusová.

Jenže téměř nadlidský úkol je už jen práci najít, zejména kvůli tomu, že zaměstnavatelé vyžadují čistý trestní rejstřík. „Ze strany státu by pomohly finanční pobídky zaměstnavatelům, aby měli zájem zaměstnat osoby se záznamem v rejstříku trestů,“ říká k tomu Čádová.

Situace se nicméně postupně mění k lepšímu. „My už dnes klientům umíme pomoci sehnat legální práci, někde i za devadesát korun na hodinu,“ říká Kalusová. Hledat klientům práci se prý vesměs daří. „U manuálních prací často v posledním roce ani trestní rejstřík vyžadován nebyl, což považuji za pokrok,“ říká.