Například pedagožka Jana Vašíčková, která má ve třídě čtyři handicapované děti, připomíná, že je pro ně pobyt mezi zdravými vrstevníky někdy doslova i bojem. "Trvalo to nějaký čas než je děti vzaly mezi sebe. Ihned si všimnou, když někdo v matematice počítá jen do dvou, nebo kvůli své vadě kulhá," podotýká Vašíčková, která učí na čtvrtém stupni.
Přitom vypráví o svém žáku Martinovi, který je po mozkové obrně. "Když jsme ho v první třídě do jídelny museli vozit v kočárku, zdraví spolužáci se mu smáli nebo na něj byli kvůli jeho pomalosti nevrlí," vzpomíná mladá učitelka.
Další její malá žákyně, nevidomá Johanka, si zase naopak myslela, že se jí budou všichni ve třídě věnovat. "I ona si však musela uvědomit, že by se o sebe měla více starat sama, když jí děti řekly, ať jim vleze na záda," podotýká Vašíčková. Ona i její kolegyně Marie Marešová však soudí, že i přes tyto problémy kontakt se zdravými dětmi těm postiženým výrazně pomáhá.
"Tím, jak se snaží svým zdravým spolužákům vyrovnat, se rychle vyvíjejí. Ve zvláštních školách nemohou nic zkazit, protože na ně nejsou kladeny vyšší nároky, a to jim ubírá," míní Marešová.
Malý Martin se například naučil násobilku ze všech dětí ve třídě nejrychleji, již se tolik nepodceňoval. Až rodinné prostředí školy pozitivně působí i na Barborku. Ta trpí takzvanou výběrovou vadou řeči. S dospělými skoro vůbec nemluví, zato v dětském kolektivu je podle své třídní učitelky Vašíčkové "upovídaná". "Takovéto blízké kamarádství mezi dvěma děvčaty však přesto nenašla, protože přeci jenom, když se někdo liší, děti se ho přirozeně straní," upozorňuje Vašíčková.
Učitelky se snaží být v hodinách ke svým žákům stejně spravedlivé. Nikomu nepolevují. "Nadržování by mezi dětmi mohlo způsobit žárlivost a možná i nenávist," doplňuje Marešová. Do této základní školy chodí na osmdesát dětí, z toho dvacet z nich je postižených.
Ředitel Bulíř prohlašuje, že škola přijme jakékoliv handicapované dítě, problémem však nadále zůstává malá k apacita budovy. "Máme zhruba o pětadvacet procent více žádostí na umístění handicapovaného dítěte, než jsme schopni přijmout," přiznává Bulíř.
