Přitom továrna pořád vypadá jako nová. Podobných bílých krabic pro tisíce zaměstnanců se v zemi otvírá každý měsíc několik. Tak co se to sakra děje?
Bezradně se včera odpoledne tvářili i Paroubkovi ministři, když si kvůli Hranicím svolali schůzi do Kramářovy vily.
Říká se tomu blesk z čistého nebe. Na první pohled to vypadá tak, že Češi začínají přicházet o svou hlavní obživu. Lidem se dnes podle statistik vede mimořádně dobře a velkou roli v tom hrají právě takové podniky, jako je hranický Philips. Cizí investoři za posledních osm let nechali v zemi podle vládních statistik osm miliard dolarů a zaměstnali – či slíbili zaměstnat – přes šedesát tisíc lidí.
Český vývoz byl loni poprvé po čtrnácti letech vyšší než dovoz, koruna je rekordně tvrdá a unijní statistiky dokonce tvrdí, že výkonem ekonomiky jsme loni předběhli Portugalsko.
Philips je pro Čechy drsná lekce. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Teď máme navrch, přijíždí jedna automobilka za druhou, ale kdo ví, co se bude dít za pár let.
Na druhou stranu pro každého, kdo nevolí komunisty, to nemůže být žádný šok. Jestli je ve světě móda, že všichni chtějí vidět fotbalový šampionát na placaté televizi, tak ta stará musí do smetí. Půl metru hlubokou zaprášenou krabici už prostě doma nikdo nechce.
Škoda, že jsme Philipsu zaplatili za jeho moravský experiment více než miliardu korun, které teď budeme asi těžko vymáhat zpět. Cizí investoři mají od státu naslibovanou podporu přes sedmdesát miliard korun.
Kdybychom jim nemuseli za jejich továrny platit nic, bylo by to nejlepší. Jenže to dělají všichni kolem a zatím to funguje. Dokud na jeden zkrachovalý projekt připadá tři sta fungujících, není to špatné.
