PŘÍLOHA:
Vládní krize:
- varianty vývoje
- rozložení sil poslanců
Scénář, který se v české politice – obvykle jako strašák – objevuje už od voleb v roce 2002, však má až příliš mnoho praktických překážek.
Ty vyplývají z ústavy a dosavadních postojů klíčových postav této hry: zejména premiéra Grosse a prezidenta Klause.
Pokud hlavní aktéři dodrží vše, co doteď slibovali, menšinová vláda ČSSD, opírající se díky spojenectví s KSČM o pohodlnou většinu 111 hlasů ve Sněmovně, vzniknout nemůže.
Prezident vystupuje jako jednoznačný odpůrce takového řešení a má také účinné páky, jak mu bránit. Avšak pouze v případě, kdyby Gross jako premiér padl třeba už v sobotu, kdy o jeho osudu rozhodne širší vedení ČSSD.
V tu chvíli jeho nástupce vybírá podle ústavy Václav Klaus a ten nikoho, kdo by mu na Hrad podobný návrh přinesl, prostě premiérem nejmenuje.
Pokud chce tedy ČSSD skutečně vládnout sama, nesmí vůbec připustit, aby se Klaus dostal do hry. A to znamená jediné: v čele menšinového kabinetu by stál Gross a celá operace by musela probíhat pod krycím označením "rekonstrukce vlády".
Pomiňme teď prezidentovy signály, že by případnou demisi lidoveckých ministrů "nepřijal" nebo že by tento svůj krok a případné jmenování nových členů vlády mohl protahovat až do voleb v červnu 2006.
Důležitější je Grossův postoj: ten zatím svůj osud spojuje s touto koalicí. Tvrdí, že by v čele vlády závislé na komunistech nestál a raději by v takovém případě podal demisi.
Tím se vracíme téměř na začátek. Pokud by Gross opravdu odešel, pro ČSSD by to znamenalo celkem jistě ztrátu moci rozhodně tedy v takové podobě, jakou mají dnes.
Představit si proto lze i dnes zdánlivě nepravděpodobný vývoj.
Gross by premiérem menšinové vlády zůstal a urputně by se věnoval vytváření dojmu, že s KSČM nemá skoro vůbec nic společného. V politickém slangu se tomu říká "hledání ad hoc podpory pro každý zákon".
A premiér by si nemusel zas tak moc vymýšlet. ČSSD se s komunisty bez ohledu na skřípající zuby Miroslava Kalouska a Pavla Němce spojuje v klíčových tématech už celkem pravidelně jen na poslední schůzi Sněmovny spolu obě strany hlasovaly třeba o školném či privatizaci nemocnic, v minulosti to byly například zákony o nájemném nebo o půdě.
Ve zbývajících měsících do voleb se navíc už nedá čekat žádná "legislativní smršť" vláda tak nebude parlament ani příliš potřebovat.
Některé zákony by prošly zcela jistě (plošná majetková přiznání, možná vyšší daně pro nejbohatší). Jinde by se dohoda hledala hůř: třeba u rozpočtu. Ani to by nebylo pro vládu nijak tragické: státní kasa by se příští rok řídila stejnými pravidly jako letos.
Demaskovat pravou podstatu takového vztahu by však pro opozici nebylo tak složité: stačilo by vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. A to by ODS zřejmě i s podporou lidovců celkem jistě udělala.
A menšinová vláda ČSSD by pak nepadla v jediném případě: že by ji podrželi komunisté.
Problém takového scénáře si však spousta sociálních demokratů uvědomuje až příliš jasně. Taková vláda by opravdu nebyla na KSČM "jen" závislá. Byla by jejím zajatcem.
