Postupem doby se tento netradiční repertoár ještě rozšířil o vraždy, někdy i o plány na atentáty, které se nakonec neuskutečnily, a potom na výcvik levicových teroristů ze zahraničí. A právě příprava těchto cizích teroristů, kteří měli napomáhat zrodu „světové socialistické revoluce“, nese své ovoce dodnes.
Kdo zabil Matúše Černáka?
Sověti po válce fyzicky likvidovali mnohé své odpůrce – posílali za nimi agenty, kteří je stříleli, otravovali a unášeli. Třebaže tyto praktiky nepatřily k tradicím československé rozvědky, brzy se jim její komunističtí příslušníci začali učit.
Prvním cílem byl zřejmě slovenský separatista Matúš Černák, bývalý ministr a vyslanec slovenské vlády v Berlíně.
Po útěku do západního Německa okolo sebe seskupil několik desítek emigrantů, kteří snili o samostatném Slovensku – bez komunistů, Čechů a Židů. V létě 1955 mu mnichovská pošta oznámila, aby si přišel pro zásilku určenou do vlastních rukou. Když tam 5. července začal balíček zvědavě hned rozbalovat, explodoval mu pod rukama. Byl to pekelný stroj. Na místě zahynul nejen on, ale i dva náhodní němečtí občané.
Předpokládalo se, že smrtící balíček mu poslala čs. výzvědná služba. To potvrdil v knize The Deception Game, vydané v roce 1972, i bývalý major Ladislav Bittman, který v roce 1968 uprchl do USA. V roce 1960 mu prozradil šéf německého odboru major Milan Michl, že s nimi externě spolupracuje homosexuál Bertelot.
Tohoto agenta žijícího v Německu používala rozvědka k získávání různých druhořadých informací a k tomu, aby tam občas vhodil do poštovní schránky nějaký dopis. Několik set marek měsíčně mu stačilo. Začátkem července 1955 mu kurýr předal balíček adresovaný Černákovi do Mnichova. Když se v novinách dočetl o jeho smrti, zpanikařil a odjel do Prahy.
Pekelný stroj proti smíření
Čs. rozvědka poslala v polovině května 1957 pekelný stroj maskovaný jako krabice doutníků prefektu André-Marie Trėmeandovi ve francouzském Štrasburku. Konalo se tam totiž jednání Evropského společenství pro uhlí a železo. Avšak tento balíček otevřela v pátek 17. května jeho paní Henriette Trėmeandová. Vzápětí se ozval výbuch, který ženu roztrhal na kusy.
Nejdřív se všichni domnívali, že atentát připravili alžírští povstalci – Trėmeand tam býval prefektem. A není to spíše dílem Bojového svazu za nezávislé Německo (Kampfverband für unabhängiges Deutschland)? Vždyť tenhle svaz rozesílá výhrůžné letáky proti Francouzům? Expertiza ukázala, že adresa na štrasburského prefekta pochází ze stejného psacího stroje jako zmíněné letáky.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází koncem léta. |
Francouzská špionáž věděla, že tento Bojový svaz neexistuje ve Spolkové republice Německo, nýbrž v NDR pod patronací tajné policie Stasi a sovětské KGB. Nebylo cílem tohoto útoku nabourat chystané sjednocování západní Evropy včetně Spolkového Německa? Kdo by na tom mohl mít zájem? Jedině dvě vlády – sovětská a východoněmecká.
Údajně teprve asi po roce dospěla francouzská kontrašpionáž k jinému závěru – tento atentát připravila československá rozvědka. Až když utekli do USA důstojníci československé rozvědky Josef Frolík a Ladislav Bittman, potvrdili, že atentát připravila československá tajná služba na příkaz Sovětů.
Josef Frolík dokonce jmenoval důstojníky, kteří se na atentátu podíleli: Robert Thér, který celou akci vedl, dále Ladislav Kouba, Milan Kopecký a Stanislav Tomeš. Tímto případem se začal zabývat rovněž Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který podal na žijící atentátníky Stanislav T. a Milan M. začátkem roku 2002 trestní oznámení.
Ovšem hlavního cíle, který KGB sledovala, totiž zabránit jednáním a smlouvám, jež by umožnily hospodářsky sjednotit západní Evropu, se dosáhnout nepodařilo.
Školení afrických partyzánů
„Schvaluje se uspořádat pro 10 Angolců pěti až šestiměsíční bezpečnostní kurz,“ usneslo se politické byro ÚV KSČ 17. ledna 1961. „Ukládá se s. Barákovi zajistit provedení kurzu na náklady ministerstva vnitra. Náplň a organizace by byly podobné jako v kurzu, který byl před časem organizován pro Guinejce.“ Angola tehdy byla portugalskou kolonií. Partyzánské hnutí mělo střediska v guinejském Konakry. Nicméně centrála Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA) sídlila v samotném Portugalsku.
Zpráva se dále zmiňovala o tom, že zástupci MPLA Vitaro Cruz a Matias Migueis chtějí jednat o vyškolení vysokoškolských kádrů včetně bezpečnostních, dále technických a vojenských odborníků, o technickou a materiální pomoc a dodávky zbraní, možná i o peníze. Pomáhat národně osvobozeneckému hnutí na celém světě patřilo mezi povinnosti všech států sovětského bloku. Vždyť podle marxistické teorie měl národněosvobozenecký boj přerůst v socialistickou revoluci.
A tento příklon k socialistickým myšlenkám se u některých afrických a asijských vůdců už ukazoval – byť to byli krvaví diktátoři a byť socialismus u nich doma zůstával jenom u slov. Nicméně na politické scéně jejich státy vystupovaly jako nepřátelé USA a dalších imperialistických zemí – byly tudíž spojenci SSSR a Varšavské smlouvy.
První partyzány a teroristy pro národně osvobozenecká hnutí a první policisty pro socialisticky orientované země Afriky a Asie začala československá rozvědka školit od podzimu 1959. Vyplývá to ze zprávy jejího náčelníka Housky, kterou sestavil v dubnu 1968. Do té doby proběhlo v Kabátech, které jsou dnes součástí Jílového u Prahy, a ve Slapech na Vltavě 40 různých kurzů, kterých se zúčastnilo 254 posluchačů z jedenácti afrických a dvou asijských zemí.
Třináct těchto běhů bylo půlročních, pět delších a 23 trvaly jenom několik měsíců. Dohromady 178 měsíců, tedy 5256 výukových dnů. Odkud posluchači přijížděli? Guinea jich vyslala 45, Keňa 32, Irák 28, Tanzanie 24, Uganda 18, Kongo-Brazzaville 8, Indonésie 7, Angola 6 a Zanzibar dva. Roku 1968 byly na programu půlroční kurzy kontrarozvědky pro komunisty z Angoly a Portugalské Guineje, dále pro Uganďany. vyřizovaly se žádosti ze Zambie a Konga-Brazzaville.
Když označení kurzů dešifrujeme a uvědomíme si situaci v těchto zemích, zjistíme, že většina posluchačů se připravovala buď k podvratné a partyzánské činnosti proti nekomunistickým vládám anebo naopak k potlačování opozice ve státech, kde už prosovětský režim zvítězil. O výběru zemí rozhodovali pracovníci mezinárodního oddělení ÚV KSČ. „Zcela mimořádného charakteru byly kurzy pořádané pro Iráčany, které jsme organizovali se souhlasem ÚV KSČ,“ poznamenal jeden z krajských náčelníků StB.
Kromě toho pracovníci první správy působili jako bezpečnostní poradci a instruktoři v Mali, Guineji, Kongo-Brazzaville a Portugalské Guineji, jako experti v Guineji, Kongo-Brazzaville a u vedení strany PAIGC Portugalské Guineje a Kapverdských ostrovů. Později rovněž navázali styky s představiteli Fronty za osvobození Mosambiku FRELIMO a levicového odboje v Kamerunu, který vedla organizace se zkratkou UPC. Rovněž pomáhali cvičit a vyzbrojovat kurdské partyzány, kteří působili na území Turecka.
„Tyto kurzy byly organizovány na komerčním základu,“ tvrdí dnes ředitel sekce ochrany utajovaných skutečností a archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík. „Přesto bylo Československo nejlevnějším místem, které se zájemcům nabízelo.“ Bohužel čísla, která by to přesně dokumentovala, se zatím nepodařilo najít.
Když Sověti zlikvidovali Pražské jaro, ztratili socialisticky orientovaní vůdci z Afriky a Asie i šéfové teroristických skupin k Praze příliš velkou důvěru. „Až někdy v roce 1975 byly tyto kurzy obnoveny,“ pokračuje Jan Frolík. „Dokumenty k tomu chybí, odvozujeme to z různých zpráv a zmínek, například z jednání kolegia ministra. Také došlo k určitému posunu - dřív přicházeli především Afričané, nyní se těžiště přesunulo na země asijské, kde se rozvíjelo takzvané národněosvobozenecké hnutí.“
Tentokrát měli rozhodující slovo při organizování kurzů a výběru posluchačů pracovníci mezinárodního oddělení ÚV KSČ. Výcvik zajišťovaly složky Bezpečnosti, nikoliv však už první správa jako předtím. Začátkem osmdesátých let dosáhly tyto požadavky takového stupně, že federální ministerstvo vnitra muselo přijmout Koncepci pomoci a spolupráce s rozvojovými zeměmi na léta 1981 až 86.
Na základě toho přeměnilo s platností od 1. května 1982 dosavadní praporčickou školu v Zastávce u Brna na Ústav zahraničních studií Vysoké školy SNB, krycím jménem Přístav. Tam se dobrovolníci z rozvojových zemí školili, většinou v kurzech, které trvaly půl roku.
„V Zastávce se však teroristé necvičili,“ zdůrazňuje Frolík. „Tam se připravovali členové ochranky, sledovači, spojaři a šifranti. V podstatě tedy lidé, kteří teroristické útoky plánovali, veleli jim anebo zajišťovali podporu. Na výcvik s bombami měli dost prostoru jinde, třeba Palestinci na území Libanonu.“ Nejvíc posluchačů přijelo z Afghánistánu - přes čtyři stovky. Výcvik asi šedesáti z nich šel na účet pražské vlády.
V osmdesátých letech bylo během čtyř let vyškoleno 130 Arabů, ze kterých se vybírali osobní strážci předsedy Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. Dva dny před tím, než dorazila v srpnu 1990 na Zastávku komise z Federálního ministerstva vnitra, odjeli poslední.
Československo rovněž prodávalo zemím a organizacím, jejichž lidi ministerstvo vnitra cvičilo, v omezeném rozsahu zbraně. Například v roce 1984 nakoupili Palestinci 110 samopalů typu Škorpion. Rovněž získali pistole, munici, aparatury pro tajný odposlech, šifrovací materiály. Teroristé si zvláště oblíbili plastickou trhavinu semtex, které získali tisíc tun. Ke konci studené války se ČSSR dostala v žebříčku světových vývozců zbraní na sedmé místo. Ještě v prosinci 1988 souhlasilo vedení FMV s dodávkou 200 kg plastické výbušniny a 1000 kg klasické výbušniny do africké Guineje.
Služba zvláštního určení
Dne 1. března 1963 schválilo vedení první správy ustavení nového odboru zvaného Služba zvláštního určení (SZU), který patřil pod nelegální rozvědku. Tato patrně nejtajnější část rozvědky měla připravovat nelegály a jejich spolupracovníky především na válku. Pracovníci SZU chystali podklady pro sabotážní akce v případě vypuknutí konfliktu nebo k zastrašení a vyvolání chaosu v dobách míru – vybírali cíle, sháněli jejich plánky, fotografovali je, zakreslovali do map přístupové cesty k nim...
Tyto ostré akce, jak se jim v hantýrce říkalo, byly namířené proti elektrárnám, vodním přehradám, sítím vysokého napětí, skladům a rozvodům paliv, spojovacím prostředkům a podobným strategickým cílům v sousedních zemích. Jakmile získáme podklady o jednotlivých cílech, potom doma kolegové vyzkouší a namodelují, jak nejlépe by mohly být vyhozeny do povětří. Současně dostal tento odbor za úkol pátrat po obdobných záškodnických útvarech protivníka.
Ostré akce budou dělat speciálně vybraní spolupracovníci, kteří dostali název agenti-vykonavatelé, anebo nelegálové jako záložní vykonavatelé. K výběru jednotlivých cílů a k uložení trhavin do nich musí dát souhlas přímo ministr vnitra.
Zpočátku byli dva důstojníci SZU posláni na rezidenturu do Vídně a jeden do Frankfurtu, kde byla obchodní mise. Později měli obsadit rovněž rezidentury v Paříži a v Bruselu.
Studijně-technické oddělení SZU hledalo za pomoci vojenských a civilních odborníků metody přípravy třaskavin z běžně dostupných chemikálií, různě uzpůsobené a zakamuflované, dále nové zbraně včetně bezhlučných. Rovněž se zajímalo o výrobu omamných prostředků a smrtelných jedů, jejichž stopy by se nedaly v těle oběti poznat.
Bohužel v archivu první správy jakékoliv zmínky o ostrých akcích, které by dělali příslušníci SZU a jejich vykonavatelé, chybí. Ani další spisy neukazují na to, že by náčelník nebo ministr dali k nějakému takovému úkolu pokyn.
Referát Vlast proti zrádcům
Po návratu z jednání s představiteli KGB v červnu 1966 v Moskvě nařídil náčelník první správy plukovník Josef Houska: Činnost SZU rozšíříme! Její pracovníci se musí hlouběji věnovat uprchlíkům z řad příslušníků ozbrojených sborů a nositelů vojenského či státního tajemství. Dne 19. listopadu byl dokonce založen objektový svazek Zrádci s krycím názvem Vlast.
Sověti radili používat proti nebezpečným exulantům diferencovaný přístup. Jestliže zrádce pracuje v důležitém objektu bezpečnostním, vojenském či ekonomickém, zkuste ho převerbovat nebo „vyvézt“ na naše území. Teprve když neuspějete, máte možnost ho zkompromitovat anebo – pokud soud vynesl pravomocný rozsudek – ho zlikvidovat.
Do kategorie zrádců patřili lidé, kteří se dopustili vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, dále uprchlé příslušníky první správy a jejich spolupracovníky, vedoucí pracovníky centrálních úřadů a ministerstev, špičkové vědecké a technické pracovníky.
Zakončení akce: a) utajené dopravení do ČSSR, b) diskreditace, c) získání ke spolupráci, d) „fyzická likvidace: správná volba vhodného místa, času a prostředku; výběr a příprava vykonavatele. Pokyn dává náčelník správy a Generální prokuratura na základě přijatého rozsudku (nutno vyjasnit postup).“ Vykonavatel – toto eufemistické označení si můžeme přeložit jako kat – tedy měl „vykonávat socialistickou spravedlnost v zahraničí u osob, které byly v Československu odsouzené k trestu smrti“.
Na počátku Pražského jara, 9. dubna 1968, poslal major Hegr svazek referátu Vlast do archivu. Žádnou variantu akcí proti zrádcům nikdo neschválil, práce na koncepci byly nakonec zastaveny.
Případ agenta Ulyxese
Svobodná Evropa v Mnichově a redakce časopisu Svědectví, kterou vedl v Paříži Pavel Tigrid, zůstávaly dál ideovými protivníky. Avšak do mnichovské vysílačky se od začátku šedesátých let nepodařilo vysadit nového agenta. To těžce neslo ideologické oddělení ÚV KSČ. Dne 16. ledna 1976 se vrátil ze zahraničí údajně nejúspěšnější československý vyzvědač, jemuž se podařilo proniknout do Svobodné Evropy – Pavel Minařík-Ulyxes.
Na 29. ledna svolalo federální ministerstvo vnitra v Praze tiskovou konferenci. Jedenatřicetiletý agent Minařík, kterého dodatečně povýšili na kapitána, odhalil všechna možná tajemství mnichovského vysílače, mluvil hanlivě o redaktorech a hlasatelích, rovněž o exulantech v dalších západních zemích. Jenže nic zvláštního, co by upoutalo veřejnost. Přesto sdělovací prostředky na příkaz ÚV KSČ rozpoutaly okolo „hrdinného kapitána“ propagační kampaň.
Minařík podával zprávy o životě lidí a o akcích československého exilu, někdy posílal magnetofonové záznamy z jednání různých organizací. Všechno to mohlo sloužit nejen pro informaci, ale především k vydírání zúčastněných lidí. Často však referoval o podružných záležitostech. Nicméně vyvažoval to pílí, například v roce 1974 mu centrála napočítala 94 zpráv. Kromě toho navrhoval různé hazardní akce.
Například doporučoval unést redaktora Pavla Pecháčka anebo jeho malého synka. Před olympiádou v Mnichově navrhoval odcizit Pecháčkovi akreditační kartu, což by ho na nějakou dobu vyřadilo z činnosti, anebo přiťuknout si s ním tak, aby onemocněl střevní nákazou anebo něčím jiným. Poslal i náčrtky a návody k pumovému atentátu na rozhlasovou vysílačku – první variantu v červnu 1972 a do konce roku ještě dvě další, poslední z roku 1975 dostala název Plamen.
Nejcitlivější místo ve Svobodné Evropě je sál zvaný Master Room, přes který jde automatické vysílání do pěti zemí východní a střední Evropy. „Myslím, že jsem našel absolutní řešení – jak a co by se dalo udělat,“ uváděl ve zprávě z 22. července 1972. „Bez toho, že by byl Ulyx ohrožen. A bez toho, že by se ohrozily lidské životy. Účel by však byl splněn na sto procent.“
Na hlavních chodbách vedou kabely elektřiny 30 až 40 centimetrů pod stropem. On má službu od tří hodin ráno do půl osmé, může však přijít o hodinu dřív. „Je zde asi 99,5 % jistota, že by mne nikdo při mém vystoupení a uložení balíčku-nálože neměl vidět.“ Pekelný stroj by měl být časovaný, aby vybuchl po jeho odchodu, takže by neupadl do podezření.
Později, 20. října 1973, svůj plán ještě vylepšil. Jedna nálož by byla málo – mohl by jich tam umístit víc, čtyři, šest anebo osm. „V přízemí, stejně jako na druhé straně budovy, kde sedí Bulhaři či Rumuni.“ A kdybych dostal letáky podepsané Palestinci, které rozhodím po budově, zamotalo by to všem hlavu. „Pochopitelně by tomu nevěřili. Ale na tiskové konferenci by se o tom muselo mluvit. Vždyť němečtí zaměstnanci říkají, že RFE je pobočkou rádia Tel Aviv. V rumunském i polském oddělení pracuje mnoho lidí s izraelských občanstvím.“
Avšak takovou akci nemohla Praha uskutečnit. Kdyby americká a německá bezpečnost odhalila její autorství, vypukl by mezinárodní skandál. Nicméně za návrh této akce vedené pod krycím názvem Panel podal ÚDV na Minaříka koncem roku 1997 žalobu. Až po Minaříkově odchodu zdemoloval výbuch nálože část československé redakce Rádia Svobodná Evropa v Mnichově – bylo to v sobotu 21. února 1981. Tři pracovníky těžce zranil, naštěstí o život nepřišel nikdo.
Třebaže si všichni mysleli, že atentát zorganizovala rozvědka komunistického Československa, ve skutečnosti ho připravil známý levicový terorista Carlos také zvaný Šakal, vlastním jménem Illich Ramirez Sánches pocházející z Venezuely. Vyslala ho tam rumunská státní bezpečnost. „Pořád nám to vrtá hlavou,“ svěřoval se mně bývalý ředitel československého vysílání Karel Kašpárek. „Celý měsíc tuhle akci připravovali, aby zamezili vysílání do Rumunska – a udělali ji jinde, než měli.“
Ovšem k zastrašení zaměstnanců vysílačů Svobodné Evropy a Svoboda tenhle atentát stačil. Lidé se stali obezřetnými, někteří se začali bát o život, všude vládlo napětí.
