Kdyby se v případě balijského turistického městečka Kuta neodehrál atentát jenom pár stovek metrů od místa, kde v říjnu před třemi roky přišlo podobným způsobem o život 202 lidí. Kromě jiných 88 Australanů, 26 Britů a 7 Američanů.
Z čísel je jasné, na koho byly výbuchy namířeny. O víkendu to bylo identické. Kdyby útočníci světu opět nedokázali, že zcela zabránit podobnému řádění není možné. V Iráku je to vidět téměř každý den a je zjevné, že sebevrahy neomezí ani nejsilnější statisícové armády.
Kdyby to nevyvolalo ještě větší obavy, že New York 2001, Madrid 2004 či Londýn 2005 se mohou opakovat ve stejných kulisách.
A že vrahové si záměrně vybírají spektakulární místa, kde jejich akce vyvolá co největší chaos, zděšení, nervozitu a beznaděj.
Proto útoky na mrakodrapy, metro, na místa, kde se opalují či večeří turisté. Kdyby šlo vyloučit, že existují na planetě místa, kde se útoky fanatiků a radikálů neodehrají.
Musíme proto počítat s tím, že nikdo není v tomto směru imunní.
Ani Praha, Brno, Ostrava či další česká města. Kdyby nebylo stále jasnější, že válka s terorismem se ani zdaleka neblíží k nějakému konci, jak se nás o tom snaží vehementně přesvědčovat někteří politici. Dokonce se možná ještě ani nedostala do své nejsilnější fáze.
Kdyby nenarůstalo přesvědčení, že individuálních teroristů, především těch, kteří se schovávají za radikální formy islámu, vůbec neubývá, ale naopak vyrůstají tisíce a tisíce dalších. Za tiché i hlasité podpory mnoha mocných a bohatých muslimského světa.
Kdyby existovala naděje, že s extremisty se dá nějak domluvit, že se najdou východiska, jak nehnat svět k stále většímu napětí a konfrontaci. Mnohá kdyby a pouze jediná jistota. Hororový teroristický seriál bude pokračovat. Kde příště?
