Frustrované davy volají na náměstích Smrt Ahmadínežádovi! Odtud je jen krůček k heslu Smrt islámské teokracii!

Frustrované davy volají na náměstích Smrt Ahmadínežádovi! Odtud je jen krůček k heslu Smrt islámské teokracii! | foto: Reuters

Teherán po volbách: Frustrace Íránců vybuchla

  • 1
Není to jen vzdělané městské obyvatelstvo, kdo je nespokojen s Ahmadínežádem a nadvládou konzervativních duchovních v Íránu.

Před více než třiceti lety vypukla v Íránu revoluce proti nenáviděnému šáhovi. Zúčastnili se jí téměř všechny společenské vrstvy s různými představami o uspořádání země. Moc si však uzurpovali konzervativní duchovní v čele s charizmatickým ajatolláhem Rúholláhem Chomejním.

Tato šíitská oligarchie tím vyvolala frustraci u celého zbytku první generace revolučních Íránců. Prosadila do praxe teokratický politický systém založený na vládě islámských právníků. Klerici ovládli klíčové instituce politického systému a dostali pod kontrolu armádu, policii, soudy i média.

A zahájili kulturní revoluci: zavedli přísný kodex oblékání žen, segregovali je od mužů v mnoha oblastech veřejného života a provedli čistky ve státních institucích. Následná strategie "ani Západ, ani Východ, ale islámská republika“ vehnala zemi do izolace.

Když nastalo mírné uvolnění…

Ztracená generace. Takové označení platí pro druhou generaci revolučních Íránců. Do veřejného života vstoupila v 80. letech. Zemi tehdy sužovala válka s Irákem. Konflikt vyvolával pochybnosti až odpor obyvatelstva bez ohledu na to, že Chomejní tuto válku označil za svatou a mučednickou smrt povyšoval na ctnost. Ekonomická situace obyvatelstva se výrazně zhoršila. Několik set tisíc Íránců ve "svaté“ válce zahynulo a přes půl milionu dalších bylo zraněno.

Pád berlínské zdi neměl bezprostřední vliv na vývoj v Íránu. Ale v té době zemřel Chomejní. A pragmatik Hášemí Rafsandžání se stal prezidentem. Důraz kladl na ekonomické reformy – na úkor rétorických cvičení. Právě v tomto období se objevují první náznaky definovanější opozice vůči režimu. Pozornost mladých teologů a studentů poutá přednáškovou a publikační činností iránský myslitel Abdolkarim Sorouš – byť stoupenec islámské revoluce, ostře se stavěl proti ideologizaci náboženství, která je vulgarizuje a degeneruje. Soroušova filozofie založená na relativismu nepřímo zaútočila na princip vlády duchovních a iniciovala vlnu náboženského reformismu. Jeho následovníci jako Mósen Kadivár či Modžtahed Šabestari se zaobírali vztahem mezi islámem, demokracií a lidskými právy a rozproudili debatu na tabuizovaná "západní“ témata.

Mírné uvolnění poměrů vyústilo ve zvolení reformního kandidáta Muhammada Chatámího v prezidentských volbách roku 1997. Do křesla jej vynesli zejména mladí voliči a také ženy. Tato třetí revoluční generace Íránců je "produktem“ babyboomu z přelomu 70. a 80. let.

Protesty po oznámení výsledků íránských prezidentských voleb, ve kterých vyhrál současný prezident Mahmúd Ahmadínežád (13. června 2009)

Tady perestrojka nebude!

Pro vládnoucí íránskou klerikální oligarchii teď představují mladí nebezpečí z několika důvodů. Do aktivního života vstoupili v době globalizace, důrazu na lidská práva a demokracii a v době technologických novinek včetně internetu. Radikalismus mladých je umocňován častou absencí kariérní perspektivy i po ukončení vysokoškolského studia. Studenti na sebe nejvýrazněji upozornili v létě 1999, kdy veřejně protestovali proti soudnímu zákazu reformního periodika Salam; protest přerostl v demonstrace, které se z Teheránu rozšířily i do dalších velkých měst. Ke studentům se připojovali další mladí lidé či třeba nezaměstnaní. Vzpoura byla potlačena: několik studentů přišlo o život, desítky dalších byly zraněny nebo zmizely neznámo kam.

Tehdy prezidenta Chatámího konzervativní oponenti už pejorativně nazývali „ajatolláh Gorbačov“. Svými pokusy o dílčí reformy ohrožoval funkčnost „jejich“ systému a konzervativní duchovní přešli do protiofenzivy. Soudy zakazovaly proreformní tisk. Mocná Rada dohlížitelů, ovládaná právě konzervativci, cíleně seškrtávala reformní uchazeče o kandidaturu do parlamentu v letech 2000 i 2004. Podařilo se jí tak zmařit pokračování reforem. Obdobně byla znemožněna kandidatura více než tisíci uchazečům o kandidaturu na prezidenta v roce 2005. Vítězství relativně neznámého a konzervativního primátora Teheránu Mahmúda Ahmadínežáda vyvolalo šok mezi odpůrci klerikální oligarchie včetně žen toužících po emancipaci.

V období prezidentství Chatámího se v Teheránu totiž objevovalo stále více žen a dívek s viditelným make-upem a s vlasy vykukujícími zpoza barevně pestrých a ledabyle uvázaných šátků. Jenže po nástupu Ahmadínežáda k moci začaly emancipované ženy na veřejnosti opět perzekvovat smíšené islámské hlídky pro dohled nad morálkou. Pokračovalo i tažení proti reformnímu tisku, které postihlo též ženské časopisy včetně feministických. Íránský porevoluční feminismus přitom nebyl ovlivněn feministkami ze Západu. Vychází z místní kultury a islámu. Právě relativismus a dobová podmíněnost výkladů myslitele Abdolkarima Sorouše rozšířily feministky i do oblasti interpretace Koránu. Feministky napadají fakt, že monopol na výklad svatých textů mají muži. Dále kritizují lpění na archaickém výkladu Koránu. K nejznámějším postavám hnutí za rovnoprávnost žen v Íránu patří nedávná nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebadí.

Íránky před volební místností v Teheránu (12. června 2009)

Pestrý a dlouhý seznam

Nikoliv nevýznamnou protirežimní skupinu tvoří četné etnické a náboženské menšiny. Íránský nacionalismus se tradičně obává separatismů na periferiích. Případné řetězové odtržení etnických menšin od státu by z Íránu vytvořilo nefunkční torzo. V souvislosti s chudobou se situace etnických menšin na zbídačených periferiích stává ještě výbušnější. Konkrétně: potenciálně hrozí výbuch Ázerů na severozápadě, povzbuzených vznikem Ázerbájdžánu na severu, ale i Kurdů na západě. Hrozbu pro režim představují rovněž Arabové na jihozápadě, Balúčové na jihovýchodě i Turkmeni na severovýchodě.

Islámský režim po roce 1979 zahájil také diskriminaci náboženských menšin, křesťanských církví i Židů. Příkladem pronásledování jsou odpadlíci od „pravé“ muslimské víry, bahaisté, kteří jsou v Íránu oficiálními místy považováni za podvratné spiknutí.

Nadvláda šíitských duchovních si za třicet let existence stihla vytvořit dlouhý seznam nepřátel. Frustrované davy volají na náměstích Smrt Ahmadínežádovi! Odtud je jen krůček k heslu Smrt islámské teokracii!


Video