Projekt TASS ukazuje v šesti kapitolách vývoj komunistického trestního práva a postupný vznik systému Gulag, který byl podle doktríny sovětského vedení o masovém teroru jedinou možnou cestou k diktatuře proletariátu.
První tábory pro nepřátele revoluce se v Rusku z rozhodnutí bolševického vůdce Vladimira Uljanova-Lenina objevily už v březnu 1918, čtyři měsíce po převratu.
Otištěny jsou teze tehdejších bolševických vůdců Lenina, Lva Trockého a Felixe Dzeržinského, které se staly teoretickou bází rozsáhlých stalinských represí.
„Dnes již málokdo ví, že první tábory nucených prací vznikaly přímo v Moskvě, ve slavných moskevských klášterech,“ uvádí se v informacích o vězeňském systému, kterým podle historiků prošlo po celé zemi 20 milionů lidí. Jen v Moskvě existovalo v letech 1919 až 1922 dvanáct táborů nucených prací.
Politické protivníky režimu, skutečné i domnělé, posílala v té době do koncentračních táborů takzvaná Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (VČK), první bolševická tajná služba, která později několikrát změnila jméno.
V sovětském Rusku vytvořila celkem 476 táborů nucených prací zařazených do systému Gulag. Projekt TASS zahrnuje i obrazové dokumenty, které byly promítány ve filmových zpravodajských žurnálech, statistická data o vězněných a dobové rozkazy.
V jednom z nich ze srpna 1918 bolševický ministr obrany Trockij píše o zřízení koncentračních táborů ve městech Murom, Arzamas a Svijažsk, „kde se budou zavírat temní agitátoři, kontrarevoluční důstojníci, sabotéři, paraziti a spekulanti, kromě těch, kteří budou zastřeleni na místě svého zločinu nebo které bude vojenský revoluční tribunál odsuzovat k jiným trestům“.
