Fotografie svého času šokovala svět. Malá dívka jako jediná stojí uprostřed hromady zkrvavených těl. Obličej se jí svrašťuje pod náporem šíleného křiku. Volá o pomoc, sedm nehybných těl totiž patří členům její rodiny. Při sebevražedném útoku v afghánském Kábulu bylo před dvěma lety zabito sedmdesát lidí.
Snímek si následně získal porotu udílející slavnou Pulitzerovu cenu. Světová média se shodovala, že smutný moment je symbolem utrpení nevinných obětí vyostřené situace v zemi. Afghánská vláda přislíbila, že rodině Tarany poskytne jakoukoli nutnou pomoc.
Bezprostřední pomoc přišla, dnes však musí třináctiletá Tarana přežívat v absolutní chudobě. Nese si se sebou i následky osudného dne, střepiny a tlaková vlna po výbuchu jí ošklivě poranily nohy. Podobně skončili i její sourozenci. Patnáctiletou Sunitu poranil šrapnel na hlavě a dnes ani není schopna navštěvovat školu. Šestiletý Surita přišel po výbuchu o ledvinu a jeho tělo pokrývají ošklivé jizvy. Potřebuje léčbu, vláda však na rodinu již dávno zapomněla.
"Klepal jsem na stovky dveří, nikde nám však nemohli. Nevím, kam jinam už bych měl jít," cituje smutného otce Tarany server independent.co.uk. Pracuje prý celý den a vydělá si pouhých šest dolarů (asi 120 korun), což stačí jen na pokrytí základních potřeb rodiny. Po útoku se o Taranu a její sourozence zajímala spousta vlivných lidí, ti však nyní nejeví sebemenší zájem.
O výbuchu se mi pořád zdá, tvrdí Tarana
Pryč tak jsou naděje, které přišly se zájmem médií. "Po tom sebevražedném útoku jsem snila, že bych se mohla stát lékařkou a pomáhat lidem. Pořád bych to chtěla dělat, ale teď je mi jasné, že je to všechno jen o penězích," smutní Tarana a dodává, že pro chudé lidi je téměř nedostupná základní péče.
"Vím, že se moje fotografie objevila v novinách po celém světě, mojí rodině to ale nijak nepomohlo a nepomůže to ani jiným rodinám, které se do podobné situace dostanou," vysvětluje.
I přes pesimistické vyhlídky je však Taranina rodina ráda, že sebevražedný útok přežila. Otřesný zážitek však z paměti asi nikdy nevymažou. "Pořád se mi o tom zdá, snažím se na to nemyslet, ale ten den se mi pořád vrací," popisuje Tarana a doufá, že se její rodině v následujících letech bude dařit lépe.
