Politice – ať jde o politické strany, aliance či státní exekutivu – je sebereflexe bytostně cizí. Od této celosvětové politické nechuti k sebereflexi se česká politika liší snad jen tím, že její odpor je ještě houževnatější: některé prezidentské dekrety vynesené před šedesáti lety jsou ve flagrantním rozporu s naší ústavou, a přesto to naše politika vytrvale odmítá uznat. Nechuť politiky k sebereflexi je jedna věc, fakt, že demokratická politika se bez ní neobejde, je věc druhá.
Ale právě teď, když si český stát poradil s účastníky CzechTek party pomocí stupidní masivní konfrontace, byla by sebereflexe velmi na místě – i když kupříkladu premiéra Paroubka by musela bolet mnohem víc než jeho úvahy o tvrdém jádru inspirátorů, vytvořeném nebezpečně posedlými lidmi s anarchistickými sklony, kteří "masivně provokují".
17. listopad se může opakovat
Bez ohledu na jednotlivé právní aspekty zásahu policie proti CzechTek party je nesporné, že se stalo něco, co se demokratickému státu přihodit nesmí: tisíc těžkooděnců napadlo neozbrojené shromáždění, jako by všichni jeho účastníci patřili k zmíněnému "tvrdému jádru" a ještě měli na svědomí bůhvíjaká alotria.
Česká vládní politika by měla uvážit, "reflektovat", co znamená, že policii se tentokrát podařil nejúspěšnější zákrok za celých patnáct let, a jakého druhu tento zákrok byl. Když už nic jiného, tak nahání hrůzu obrovský rozsah akce připomínající vojenský zásah, a připomíná, že nějaký budoucí 17. listopad se při nevhodných poměrech může opakovat. Ani rok od poslední technoparty nebyla česká legislativa schopna vyrovnat se s takovými shromážděními, a už proto měla státní moc postupovat tolerantně. Když už použila tvrdé násilí, měla v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že dojde k trapnému konfliktu, celou policejní akci odvolat nebo podstatně zmírnit. Nestalo se, je čas na sebereflexi, ale česká exekutiva k ní má málo chuti.
Sebereflexe zdola
Tak už to u nás v Česku chodí a nedostatek sebereflexe přispívá k neutěšenosti vnitropolitických poměrů. Sebereflexe je zapotřebí. Naštěstí nejsme docela bez ní. Právě na tom politicky nejbolavějším místě jako by vyrůstala zdola, z regionů a z obcí.
Po šedesáti letech se dočkaly německé oběti masakru v Ústí nad Labem pamětní desky. Chybí na nich sice, že oběťmi masakru byli Němci, ale nesmíme chtít víc, než je v našem nacionalistickém prostředí možné.
Od zastupitelstva Ústí nad Labem jde sice o opožděný, zato o účinný pietní akt (když se o něm dozvěděl stínový ministr zahraničí Zahradil, vypadal v televizním zpravodajství jako postižený mrtvicí) a musíme jen doufat, že tímto aktem naše vyrovnávání s poválečnými "excesy" nekončí. Bylo by jen zapotřebí trochy tolerance a mohli bychom poměrně brzy aspoň na hlavních místech, kde byli po válce masakrováni Němci, vidět pietní štítky se vzpomínkami na tyto tragické události.
Je pravda, že to, co bylo před několika málo desetiletími, společnost zapomíná.
Kdo ví dnes trochu přesněji, co byla první světová válka? Čteme-li však na památnících v jednotlivých obcích seznam padlých z těchto vsí a měst, připomeneme si, že šlo o souhrn velkých a tragických událostí, kterým padly za oběť miliony lidí.
Třeba se dočkáme toho, že nám památníky na Němce, kteří byli obětí odsunu, budou připomínat to, na co bychom rádi zapomněli.
CZECHTEK 2005 - policie vs. techno- vše o technoparty a policejním zásahu
- články, názory, fotografie, infografika
Čtěte přílohu www.idnes.cz/czechtek
