Větu "oznámil to Bambas" jsem v redakcích slýchával, když mi bylo dvacet jedna, dvacet pět, třicet i třicet čtyři. Sdělení "volej Bambase" se jednu dobu stalo tak omšelým, až ho kolegové zesměšňovali.
Jen málo jmen jiných státních úředníků se mi dostalo tolik pod kůži: dokonce ani legendární Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která otevírala temelínskou elektrárnu, se v tomto ohledu Bambasovi nevyrovná – ostatně ona funkci vykonává "pouhých" osm let.
V neobyčejné délce jeho působení se také patrně skrývá důvod, proč policista poslední dny zarputile odmítal uznat, že se jeho čas naplnil. A proč nadále vyjadřoval spokojenost se sebou samým, i když se množství mrtvých na silnicích začalo navzdory bodovému systému opět zvedat (přičemž alespoň jedním důvodem bylo, že jeho dopraváci vyklidili pozice).
Nepopulární téma
Bambase totiž dlouhou část jeho éry nikdo k odpovědnosti nevolal. Nejčernější dobou na českých cestách nejsou poslední roky, ale devadesátá léta. V roce 1994, sotva začala Bambasova vláda, si nehody vyžádaly historicky nejvyšší počet obětí v Česku, číslo zůstávalo vysoké i potom.
Co tehdy dělal ředitel dopravní policie? Vývoj jako by zpovzdáli a "nezúčastněně" komentoval. Rozebíral, kde všude se děje chyba, aniž by někdo šířeji zkoumal jeho případný podíl na neblahé situaci.
Stav na českých silnicích totiž nebyl v době budování demokracie tématem. Divoký východ řádil v mnoha oblastech, automobilismus se zdál podružný. Nehovořili o něm příliš ani politici, ani se o něm nepsalo v novinách.
Výjimkou se stal rok 1997, kdy stát snížil nejvyšší povolenou rychlost v obci na padesátku. Bezprostředně v následujícím období také mrtvých na silnicích ubylo, ale čísla se rychle začala šplhat zpátky.
A opět se o odpovědnosti dopravní policie zásadně nemluvilo – přestože si lidé v každé hospodě vyprávěli, jak přinejmenším část policistů přijímá vesele úplatky od řidičů. Změna přišla před pár lety a nejvíce při zavedení nového silničního zákona.
V tu dobu také Bambas přestal mezi novináři platit za milého experta, který odpoví na každou otázku: dráždilo ho třeba, že se zjišťuje, proč v měsíci spuštění bodového systému odjel na dovolenou.
Normální úředník
Bambas není ani náhodou tím jediným, kdo může za nepořádek v českém automobilovém provozu. Ale část odpovědnosti nese. Dokonce i kdyby to bylo tak, že politici léta blokovali jeho báječné návrhy a plány – v takovém případě měl odstoupit sám.
Bambas je prototypem "normálního" úředníka, který si prostě myslí, že vykonává příkazy a odpovědnost mají jiní. Třeba jeho odvolání napomůže tomu, že už se takový druh úředníka stane v budoucnu nenormálním. Doba věty "volej Bambase" tedy končí. A to je dobře. Nostalgie není rozhodující.
