Jedenasedmdesátiletý Ital Enrico Rava patří k nejvýraznějším osobnostem současného jazzu. Posluchači ho spolehlivě poznají už po několika taktech: trubka úzkostlivého tónu, jakoby davisovského ražení, velmi často s dusítkem, střídá plynulé vyprávěcí fráze s náhlými, závratně vzlykavými výlety do vyššího rejstříku, a přitom neustále udržuje základní náladu osobitých skladeb s převahou pomalých temp.
Tuto základní charakteristiku Rava neopouští ani na CD nahraném v New Yorku s hvězdným obsazením: s italským pianistou Stefano Bollanim (1972), americkým tenorsaxofonistou Markem Turnerem (1965) a s rytmikou, která tvoří základ novodobého způsobu doprovodu: basistou Larry Grenadierem (1966) a bubeníkem Paulem Motianem (1931).
K poslechu |
Devět ucelených skladeb doplňují dvě kolektivní improvizace, které se rodí třeba jen z jednotlivých tónů nebo z kratičkých příspěvků jednotlivých nástrojů, na něž jejich kolegové podobným způsobem reagují. Jenže soudržnost souboru je taková, že výsledek okamžité improvizace působí stejně přesvědčivě, jako některé pasáže usazených skladeb. A vyčerpá-li se všechno, co v dané náladě bylo nutné říci, soubor se odmlčí a po více než desetivteřinové pauze začne prostě znovu. Dokonalá ukázka sestavy, mezi jejímiž členy je sice až třicetiletý věkový rozdíl, avšak drží ji pohromadě nadčasová kvalita osobnosti vedoucího.
O albuEnrico Rava: New York Days Hrají: Vydala firma ECM Records, CD, stopáž 77:48 minut. |