Ptá-li se autor na konci prvního odstavce: „Co je to vůbec za lidi, kteří už několik generací vstupují do politiky s jediným cílem – být u moci?“, nevypovídá tento způsob tázání o ničem jiném, než o jeho vlastních „hospodských“ předsudcích, horečnaté zášti a neznalosti byť základní míry teoretických základů politiky. Shodnou-li se totiž sociologové politiky, političtí teoretikové, „politologové“, či dokonce i političtí filozofové během posledních několika generací na nějakém pozitivním zjištění, je to právě následující fakt. Ex definitione je totiž politická strana svého druhu zájmové sdružení usilující o účast na moci – jak, samozřejmě, legislativní, tak i výkonné.
. Polemika s článkemNepoužitelní čeští lidovci. Aneb Čunek tu není náhodou |
Vytýká-li tedy pan Štern menší straně, umístitelné spíše do středu politického spektra, že vstupuje do koalic, popírá tím smysl zastupitelské demokracie i politiky jako takové (nemluvě o specifických představách politické sféry jakožto prostředí konsensuálně řešícího vyvstalé problémy). Očekává-li od reprezentantů svých zájmů Ivan Štern, že budou sedět potichu v koutě, popřál bych mu tedy hodně trpělivosti v budoucím životě.
O Luxovi jen přibližně
Abych nebyl jen zarytým kritikem, oceňuji rovněž páně Šternovu snahu o komparaci evropských stranických systémů. Bohužel, stejně jako pro hodnocení libovolné politické strany, i pro ono srovnávání je zapotřebí mít základní minimum znalostí. Kdyby autor toto obsáhl, nedopustil by se třeba srdnatého, ramenatého a generalizujícího halasení řka „evropské křesťanské demokracie lpí na tom, že jsou stranami všelidovými“. Netuším sice, jak změřit ono „lpění“, vím ale, že toto neplatí ve stranických systémech „nedvoublokových“ (když už „lpíme“ a máme strany „všelidové“, proč bychom si v zájmu stručnosti nerozšířili pojmosloví i o „dvoublokovost“, že) – příkladem mohou být země Beneluxu.
Nicméně, vzpomenul-li Štern právě aspiraci na přetváření stran v (dovolme si nyní použít osvědčeného termínu) „catch-all party“, očekával by průměrný čtenář zmínění snahy Josefa Luxe právě o toto, a nikoli frázi typu, že tuzemští lidovci „o to nikdy ani neusilovali“. Autor Luxe sice zmiňuje, omezuje se však pouze na tři věty (začínat tridentským koncilem je přeci pro charakterizaci KDU-ČSL nezbytné, že) prodchnuté v některých kruzích navyklou „svatozářnou“ pietou (jeho plán přesahoval lidovecké „duchovní i politické obzory“).
Muž bez pověření
Svou reakci bych zakončil poznámkou, že v určitém okruhu lidí se citování považuje za chvályhodné, nicméně nikoli odkazování na knihy začínající názvy „Malé“ či „Dětské“. Tímto však nechci zpochybňovat hodnotu asi stopadesátistránkového spisku Malé dějiny katolické církve ani se stavět do pozice elitářského intelektuála. Jen bych podotkl, že autorovi této zajímavé knihy - Hansu Küngovi - byla na přelomu let 1979/1980 odebrána kanonická mise (povolení vyučovat katolickou teologii), a tedy jej dost dobře nemůžeme hodnotit jako „katolického“ teologa. A tím méně brát jeho „ultra-liberální“ knihu jako standardní základní zdroj dějin katolické církve, že...
