Vítězství ve druhé světové válce a okupace střední Evropy jim přinesla nejen hrozné válečné utrpení, ale také hrozné utrpení poválečné, trvající dodnes. Už z toho důvodu by se měli Rusové imperialismu vzdát a naučit se války jako Němci úspěšně prohrávat.
Věta o tom, že tatíčka, kterého miluji, vezmu sekyrou po hlavě, protože je svině bílá, je možná největší věta ruské literatury dvacátého století.
Ruský okupant, jak připomíná Milan Kundera, vás obejme, slzí a chce, abyste ho milovali. Pak vás zastřelí a rozpláče se: Jaká já jsem to svině! Vaši mrtvolu poprosí v pláči za odpuštění, ale neodolá – kopne si do ní. Takové je Rusko, které děsí a přitahuje, které obdivují intelektuálové světa a kterého se bojí okolní státy. Padnout do ruského područí znamená pro oběť kulturní i lidský úpadek.
Ruský imperialismus škodí své vlastní zemi, ale pochopitelně škodí i svým obětem. Rusové nelitují, že nás okupovali, natož aby litovali, že zavlečení do jejich impéria znamenalo pro Čechy civilizační, hospodářský i kulturní úpadek. Nelitují 21. srpna 1968 a jsou ochotni vám vysvětlil, že jsme si to zavinili sami, protože jsme Rusy málo milovali. Vzali nás prostě sekyrou po hlavě. Tomu se nikdo nemůže divit, jsme svině bílé.
Rusko dodnes neví, co provedlo Evropě, co provedlo sobě a svým mužikům. Komunistickou éru, což bylo koneckonců jen pokračování samoděržaví jinými prostředky, hodnotí Rusové z hlediska imperialismu: bylo to Rusko mocné, třásl se před ním svět, tudíž to bylo Rusko dobré.
Lenina a Stalina, slavné vojevůdce, nezavrhnou. Že to byli tyrani, je z hlediska imperialismu lhostejné. Co jsou miliony mrtvých proti velikosti státu!
Tu lásku, to objímání, slzy, ruský cit, to Rusové nastrkují dopředu. Rádi pomáhají, osvobozují a milují. Už od carevny Kateřiny postupují stejně: pátá kolona v cizí zemi požádá o bratrskou pomoc proti té cizí zemi. Rusové pomohou, vojska vtrhnou a nastolí vládu z té páté kolony.
Poučení z dvojí ruské okupace (v únoru 1948, kterou provedli díky velké naivní páté koloně Čechů dokonce bez vojsk, a z druhé okupace v roce 1968, kterou už museli provést s armádou tanků) netkví v tom, že ty dvě okupace byly, ale v tom, že Rusko se nezměnilo, že jeho cesta k demokracii, jak věřila léta devadesátá, nepokračuje a že nás ruský imperialismus, když budou podmínky, může obsadit i potřetí.
Kdo se rád dojímá ruským citem, slzami, láskou a ostatním emočním haraburdím té podivné země, její nebezpečí snadno přehlédne. Rusové pláčou, objímají, proč by obsazovali? Ale ubrečená mocnost má za zády sekyru a švihnout umí.
Ruský básník Jevtušenko kdysi řekl českým umělcům: Proč chcete mít vlastní cestu? Pojďte s námi. Je vás málo, nezáleží na vás. A my vás tolik milujeme. Nikdo mu neodpověděl, že nezáleží na Rusech, protože je jich mnoho.
Spor o radar USA v Čechách, tato malá epizodka dějin, v sobě obsahuje jako ta proslulá ruská matrjoška téma stokrát větší než celý radar. Upadneme zase do ruské náruče, s její nutnou ubohostí, krutostí a láskou? Nebo konečně pochopíme skoro padesátiletou ruskou okupaci jako neštěstí, které nám udělali Rusové a které jsme si také rukou společnou udělali sami a s nimi, bratry.
Vzpomínat, hodnotit, vyprávět, promítat filmy a tisknout fotografie z roku 1968 – proč ne? Ale vzadu za touto tryznou se neklidně vrtí příští okupace. Po pádu komunistického carismu jdou Rusové zase nahoru a něco nového je už napadne. Reagovat na to bychom měli už teď. Bylo by to rozhodně prozíravější než mudrovat o tom, jak jdou Rusové k demokracii. Komunismus je v čudu, ale carismus ne.
