„Proč mají všechny naše filmy stejné ideologické zápletky? Není v nich vůbec nic nového,“ stěžuje si Kim Čong-il pištivým hlasem, který za hranice KLDR pronikal jen velmi výjimečně.
Když jeho slova v 70. letech zazněla, byl hlavou státu Kimův otec Kim Ir-sen. Samotný Kim tehdy zastával funkci ministra kultury a propagandy. Místní filmaře kritizoval hlavě kvůli tomu, že zaostávali za těmi jihokorejskými.
„Žádné naše filmy se nedostávají na festivaly. Navíc mají v Jižní Koreji lepší technologie. Jsou jako vysokoškoláci, zatímco my jsme jen ve školce. Zdejší lidé jsou takoví omezenci!“ cituje CNN z několika hodin tajných nahrávek, které na veřejnost pronikly v novém dokumentu Milenci a despota.
Snímek vypráví o životě režiséra Sin Sang-oka a jeho manželky, herečky Čcho Un-hui. Oba roku 1978 náhle zmizeli z Jižní Koreje. Vláda KLDR je nechala unést, aby pozvedli úroveň severokorejské kinematografie. Jejich práci trvající osm let a vedoucí ke vzniku 17 filmových snímků osobně řídil právě Kim. Netušil, že jeho slova celé roky nahrával skrytý magnetofon.
Podívejte se na trailer nového dokumentu Milenci a despota:
„Proč se tu natáčí tolik ubrečených scén? Pláče se v každém našem filmu! Copak jsme na pohřbu?“ durdil se Kim Čong-il v jednom z rozhovorů. Jindy se Sinovi a Čcho upřímně omlouval za násilné praktiky, které jeho muži využili při únosu, a sliboval je vykoupit štědrými investicemi do vybavení pro filmaře.
V zemi, která má potíže se zajištěním potravin či dodávek elektrické energie pro své obyvatele, skutečně vyrostlo honosné filmové studio, toho času největší v celé Asii. Sinovy snímky mohly pracovat s neomezeným rozpočtem.
Potřebovali tisíc komparzistů, dorazila armádní jednotka
„Když potřeboval tisíc komparzistů, poslali mu armádní jednotku. Existuje i scéna, ve které je vidět vybuchující vlak - a skutečně to byl opravdový vlak. To je sen každého filmaře,“ líčí v deníku New York Post jeden z režisérů dokumentu Ross Adam.
Flashkou proti režimuZahraniční filmy a seriály lákají mladé Severokorejce natolik, že jsou kvůli nim ochotní riskovat i život. K šíření kapitalistické kultury, které se místní úřady snaží tvrdě potírat, poslední dobou slouží zejména flash disky a paměťové karty. Když přijde nečekaná kontrola, dají se rychle schovat (více čtěte zde). |
Americký producent Paul Fischer ve své loni vydané knize Kim Čong-il uvádí píše, že totalitní režim zaměstnal na 250 lidí jako herce, kameramany, střihače a dabéry, přestože nejbližší kinosál má většina Severokorejců přinejmenším desítky kilometrů daleko od domova a dovnitř se nikdy nedostanou.
Vláda do vesnic posílala alespoň pojízdná kina, která však promítala zejména budovatelské snímky o rolnících. Špičková produkce, na níž se nuceně podíleli také unesení Sin a Čcho, směřovala prakticky jen do Pchjongjangu nebo do Kimova osobního archivu, případně se měla hrát v zahraničí.
Nahrávky jsou pro tajné služby vítanou kořistí
Sin Sang-ok a Čcho Un-hui si za svou dlouholetou práci vysloužili cestu do Vídně. Odehrála se v roce 1986 a znamenala konec jejich nedobrovolné kariéry v KLDR. Filmařům se však podařilo uniknout svým dozorcům, zamířili na americkou ambasádu a požádali o azyl. Čcho Un-hui dodnes žije ve Spojených státech, režisér zemřel v roce 2006.
Z KLDR se podařilo vyvézt i pásky s Kim Čong-ilovým hlasem. Získalo je americké ministerstvo zahraničí, pro tajné služby byly vítaným úlovkem. Za hranice KLDR totiž do té doby pronikl pouze jediný zvukový záznam jeho projevu. Pozdější vůdce KLDR, který stál v čele země od roku 1994 až do své smrti v roce 2011, navíc před filmaři mnoho neskrýval.
„Spadla mi čelist,“ vzpomíná na setkání s nahrávkami David Straub, který na ministerstvu v 80. letech pracoval jako odborník na Severní Koreu. „Jeho hlas jsme nikdy předtím neslyšeli. Říkalo se, že se za něj před Korejci asi stydí,“ doplnil Straub, podle nějž mikrofony při jeho veřejných projevech zřejmě zkreslovaly hlas, aby Kim tolik nepištěl.
Myšlenky, o něž se Kim Čong-il s režisérem a herečkou podělil, mohou podle odborníků přispět i k lepšímu pochopení jeho syna Kim Čong-una, který vládne Severokorejcům od roku 2011. Oba Kimové mají mnoho společného.
„Kim Čong-unovi, stejně jako jeho otci, chybí sebejistota. Má i mnoho slabin podobných těm otcovým, je to velký pijan a kuřák. Stejně jako Kim Čong-il má také obveselovací četu - mladé dívky, které mají za úkol bavit velkého vůdce,“ řekl CNN analytik Greg Scarlatoiu z Výboru pro lidská práva v KLDR.
