V roce 1940 uprchla s britskými rodiči z Francie před nacisty do Anglie. Ještě jako Pearle Witheringtonová nastoupila na ministerstvo letectva. Papírování ji ale brzy přestalo bavit, chtěla akci.
I proto se přihlásila do speciálních jednotek, které byly nasazovány v týlu Němců na francouzském území. Plynná znalost francouzštiny a výborná paměť jí pomohly k přijetí.
Svého instruktora příliš nepřesvědčila. "Je loajální a spolehlivá, ale není to rozený vůdce," napsal o ní do hlášení. "Ale je to patrně nejlepší střelec, kterého jsme tu dosud měli," dodal.
Vysazení Pearle Witheringtonové ve Francii nezačalo šťastně. Nejprve nemohla dvakrát vyskočit padákem kvůli špatnému počasí. Vyšlo jí to až napotřetí, ale netrefila místo přistání a ztratila dva kufry, ve kterých měla veškeré osobní věci. Tajné zprávy zašité v lemu sukně však zachránila.
Tehdy se potvrdila slova jejího parašutistického instruktora, který o ní tvrdil, že velmi dobře zvládá stres a je fyzicky silnější, než se zdá. Pod falešnou identitou obchodní cestující s kosmetikou Genevieve Touzalinové začala fungovat jako kurýr pro francouzskou odbojovou skupinu pod vedením Maurice Southgata.
Jejího šéfa v květnu 1944 chytilo gestapo a devětadvacetiletá žena se stala velitelkou takřka tří tisíc odbojářů. Už za měsíc si prošla nejhorší krizí. Těsně po invazi Spojenců v Normandii její skupinu odhalila německá armáda a tvrdý boj si vyžádal hodně obětí. Mladé Britce se ji podařilo rychle obnovit.
A znovu se stala postrachem Němců. Jen trať mezi Paříží a Bordeaux vyhodila do vzduchu osmsetkrát. Rozzuření nacisté vypsali na její hlavu odměnu jeden milion franků. Přesto ji nikdy nedopadli.
Pearle se vždy bránila srovnávání jejího příběhu s romány z červené knihovny. Ještě před válkou se totiž ve Francii zasnoubila s Henrim Cornioleym. A náhodou se s ním znovu setkala až při bojích ve Francii. Vše skončilo. "Šlo o to dokončit práci. Neriskovala jsem svůj život, abych mohla být s Henrim," prohlásila několikrát v minulosti.
Po válce ji její šéf generálmajor Gubbins navrhl na udělení Vojenského kříže, jako žena však nebyla tehdy způsobilá. Když se jí to Britové snažili vynahradit a dát jí civilní Řád britského impéria, odmítla a označila to za diskriminaci žen.
"Nebyla jsem civilista. Bojovala jsem jako voják na nepřátelských územích," dodala. Zadostiučinění se dočkala až na konci života stráveného ve Francii. V roce 2004 jí královna Alžběta udělila vojenský Řád britského impéria. Letos v únoru zemřela.
