Jaký vlastně máte po tolika letech k Česku vztah?
Já tu nejsem poprvé, jezdím častěji, mám tu sestřenici. Taky jsem dostal vízum v 60. roce, to byla spartakiáda, tak jsem přijel. Měl jsem tu bratrance, kamarády. Arnošt Lustig je můj výborný kamarád, mám třeba všechny knihy Oty Pavla. V jedné je věnování: Jirkovi Thiebenovi, mému příteli, který žije v zemi, kde mám kousek srdce.
Předevčírem (11. května, pozn. red.) jsem byl pozvaný do mé rodné obce, do Dolců u Přeštic. To bylo úžasně dojemný. Je tam asi 250 obyvatel a osmdesát se přišlo podívat. Byl jsem tam celý den.
Mnozí lidé, kteří prožili koncentrační tábory, o zážitcích z války nechtějí moc povídat...
...řeknu vám zajímavou příhodu. Když nás z polského Goreszowa evakuovali do Sachsenhausenu, protože se blížili Rusové, přišel nějaký vězeň a ptá se - odkud jsi? Já na to, že jsem Čech. Že jsem Žid, to samozřejmě věděl. On neřekl nic, přinesl mi nové šaty - bylo tam místo židovské hvězdy "Č".
Myslím, že to musel být jeden z českých studentů, které Němci pozavírali v roce 1939. Po válce jsem se ho snažil najít, ale marně. Ani jsem neznal jeho jméno. Ale tím, že mi dal novou identitu, mně zachránil život.
V pětačtyřicátém roce jste se vrátil z koncentračního tábora, o tři roky později jste zamířil do Izraele. Jak jste zjistil, že se v Československu koná nábor dobrovolníků pro boj v Izraeli?
Když jsem se vrátil z koncentráku, dozvěděl jsem se, že se můj ročník má dostavit k odvodům. Tak jsem se hlásil v Dolcích. V osmačtyřicátém roce jsem byl v aktivní službě jako československý voják, jediný Žid v jednotce tankistů v Milovicích. A jednoho dne ke mně přišel zástupce velitele, že se mnou chce mluvit plukovník. Tak jsem měl strach...
OČIMA AUTORAMenachem Tiben i po 62 letech v Izraeli mluví výborně česky. "Luštím křížovky, to hodně pomáhá," říká v párminutovém rozhovoru. Sleduje politiku, o které říká, že "je v Izraeli strašná, zvlášť ti ortodoxní Židé". Říká, že nemá nic osobně proti Arabům, ale "je to jiná mentalita, jiný národ. Já myslím, že tam vlastně nepatříme, i když je to historicky naše. Moc nevěřím, že bude mír." Každý den také čte zprávy z Česka. Občas se zapojí do internetových diskusí, "když někdo píše blbosti". Překvapilo ho, že v češtině vyšla kniha o izraelsko-arabských válkách, kterou zná v hebrejštině. Se zaujetím se dívá do map s šipkami naznačujícími vývoj bojů. "My jsme šli tudy, k El-Aríš," ukazuje na vesnici poblíž hranic. |
Ano. Ale zástupce mi říkal - neboj, všechno je v pořádku. Šel jsem za velitelem, ten si mě posadil, dokonce mi nabídl cigaretu. A říká: 'Přišel tajný rozkaz od ministerstva národní obrany. Kdo je Žid, může se přihlásit do jednotky, která se v Čechách formuje pro nasazení v Izraeli.' A dal mi 24 hodin na rozmyšlenou.
Věděli jste tehdy, že Židé shánějí podporu - zbraně a vojáky - takhle v zahraničí?
Mezi kamarády se o tom mluvilo. Okamžitě jsem souhlasil, tak mě poslali na zvláštní výcvik do do Libavé. Tam jsem sloužil u tankistů. Naši důstojníci a instruktoři byli Češi, někteří z nich bojovali za války na západní frontě. Velitelem byl ale hrdina SSSR - tak se podepisoval do denního rozkazu - Antonín Sochor. Ten s námi pak byl i v Izraeli.
Jak jste se zapojil do války za nezávislost?
Když jsme přijeli do Izraele, tak jsem šel k tankistům v jednotce Palmach, která byla součástí Hagany (židovských jednotek, z nichž se později vyvinula armáda). Tanky jsme měli, ale strašně málo. Pár amerických shermanů a tři nebo čtyři cromwelly, které jsme ukradli Angličanům. Na těch jsem sloužil už v Milovicích.
Dokument České televize Česká křídla nad Sionem
Palmach byl levicově zaměřený a náš ministerský předseda Ben Gurion se bál, že jsme komunisti, tak tu jednotku rozpustil (včlenil do budované pravidelné armády, pozn. red.). Ostatní se mě ptali, co chci dělat. Měl jsem kamarády u letectva a říkal jsem - rád bych k nim. Přeškolil jsem se na meteorologa. A takhle jsem předpovídal počasí (usmívá se a ukazuje nasliněným prstem). Ale měli jsme také balony s radiosondami.
V pozdějších konfliktech ale už Československo pomáhalo dodávkami vojenské techniky arabským zemím. Jaký to byl pocit, když se země, bez níž by - slovy Ben Guriona - Izrael nebyl, najednou pod taktovkou Moskvy otočila?
Pamatuju se, že ve válkách v letech 1956 a hlavně v roce 1973 jsme vzali jako kořist tatrovky. A ty pak jezdily v naší armádě a já měl velkou radost. Bylo mi samozřejmě divné, že českoslovenští instruktoři cvičili egyptskou a syrskou armádu. Ale pak jsem pochopil, že to byl rozkaz shora.
A po roce 1989 se to zase otočilo.
V devadesátém jsem se mohl podívat do Československa. A v roce 1991 přijel na návštěvu k nám do továrny velvyslanec Miloš Pojar. Připravil jsem mu plakát s československou vlajkou a napsal "Vítáme vás". A on se ptal, kdo tam mluví česky. Tu návštěvu jsem fotil.
Teď je velvyslancem Tomáš Pojar, jeho syn. Před třemi týdny mě přišel navštívit domů, tak jsem mu ty fotky dal. Měl úžasnou radost.
MENACHEM TIBENMenachem Tiben se narodil 6. prosince 1923 v Dolcích u Přeštic jako Jiří Thieben. V roce 1942 ho jako Žida umístili na statek v České Lípě, který měl charakter pracovního tábora, v roce 1943 putoval do Malé pevnosti v Terezíně. Za války přišel o sedm sourozenců a otce, matka mu zemřela ještě před vypuknutím války. V roce 1944 ho odeslali do koncentračního tábora Birkenau, pak pracoval v kamenolomu v Goreszowě. V lednu 1945 přežil pochod smrti, do konce války byl v koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 1948 se jako voják československé armády začal připravovat pro nasazení v Izraeli. Válku za nezávislost prožil jako tankista, v pozdějších konfliktech pracoval u letecké meteorologické služby. Má dva syny, oba sloužili u výsadkářů. V civilním životě pracoval v chemickém průmyslu, nyní se v městečku Omer u Beerševy stará o bakteriologickou a chemickou čistotu vody a překládá technickou literaturu. |
