Fotbalová Evropa je ve varu, kontinentální šampionát mužstev kopaný míč cvičících, jak by psal prvorepublikový tisk, se blíží vyvrcholení. Vzrušení, vyvolané rakousko-švýcarským fotbalovým dobrodružstvím, zakrátko, naštěstí pro psychiku fotbalového lidu, opadne. To však neznamená, že v zákulisí bude klid. Spíše naopak.
Důvodem budou dvě čísla: 6 + 5, dohromady jedenáct. Matematicky nic složitého, ale z pohledu nejvyšších fotbalových orgánů, majitelů klubů, hráčů a koneckonců celé Evropské unie může jít o fatální rovnici. I když se to z logického pohledu zdá těžko uvěřitelné, minimálně celá její levá strana je de facto složena z neznámých.
Bohatí bohatnou a odskakují
Úhelným kamenem složitých jednání poslední doby je počet cizinců v klubových týmech. Názory se pohybují od extrémní nulové varianty – tedy dotyčná liga jen pro domácí – až po absolutní svobodu pohybu. Počet cizinců a především jejich kvalita jsou přímo úměrné finanční síle klubu, takže pochopitelně ti nejlepší odcházejí do nejbohatších firem a tím se zvětšuje propast mezi špičkou a lepším průměrem jednotlivých soutěží. A roztáčí se spirála, protože do Ligy mistrů, stroje na peníze, se kvalifikují víceméně stále ty samé týmy; čest řídkým výjimkám. Tudíž finanční situace účastníků Ligy mistrů se nadále zlepšuje a opět odskakují domácí konkurenci.
Lehce se pak může stát, že na soupiskách většiny předních klubů převažují cizinci, i když přístup a nálada směrem k cizincům se liší dle zeměpisných šířek. Hrdý Albion, to je vyloženě extrém i díky trvalé síle libry. Před každou novou sezonou se objevují stovky hráčů ze zahraničí, kteří hledají štěstí a dobrý výdělek ve čtyřech anglických a jedné skotské profesionální lize. Je jich tolik, až to vzbuzuje dojem, že jsou naváženi v autobusech od Doveru každé liché úterý. Rozumím tomu, že divák, platící na stadionech anglické Premier League hodně vysoké vstupné, chce vidět ty největší hvězdy a ostrovní kluby se mu snaží vyhovět. Jenže to došlo až k tomu, že špičkový Arsenal nastupuje do zápasů bez jediného Angličana v základní sestavě. To i tolikrát proklínaná Chelsea, s Abramovičovými stamiliony v zádech, nastoupila v letošním finále Ligy mistrů se čtyřmi držiteli britského pasu. Anglie je prostě ráj hráčů i jejich manažerů.
Směrem na jih je situace odlišná. Španělští či italští fotbalisté raději vydělávají doma a drží si ve svých klubech relativně silnou pozici; do chladné ciziny se vydávají jen ti nejodvážnější. Silné zastoupení domácích hráčů hlásí i německá bundesliga. Naopak Holandsko a Belgie jsou oblíbenou destinací fotbalových globetrotterů, nebo těch, kdo hledají alespoň o trochu lepší živobytí, než jim nabízela třeba rovníková Afrika.
Platini pokýval hlavou
Regulační snahy nejsou žádnou novinkou. Kdysi v západní Evropě platící pravidlo 3 + 2 (v jednu chvíli mohli být na hřišti v mužstvu tři cizinci a dva další fotbalisté, kteří v zemi působili minimálně pět let) bylo prvním pokusem zavést administrativní pořádek do světa fotbalových nákupů. Od něj se došlo až k naprosté „anarchii“, tedy k výskytu ligových mužstev bez domácího hráčského zastoupení. Zhusta jsou totiž fotbalisté z rozvojových zemí daleko levnějším zbožím než junáci domácí provenience, a tak se leckde nakupuje ve velkém a výchova nadějných juniorů z vlastní líhně jde stranou.
Pohlaváři UEFA (Evropské fotbalové federace) nyní projevili opatrný souhlas s dlouho diskutovanou variantou 6 + 5. Podle ní by klubový tým musel mít na hřišti většinové zastoupení hráčů, kteří mají pas země, v níž klub sídlí. Hlavou souhlasně pokýval i šéf UEFA Michel Platini. Úsměvné na tom je to, že Francouz Platini si jako hráč vydělával v italském Juventusu Turín.
Hlavním argumentem zastánců převahy domorodců je kvalita reprezentačních týmů. Příval zahraničních akvizic prý ubírá místo na slunci domácím talentům a ti hynou v dusné tmě průměru, nehrají evropské pohárové soutěže, a tudíž jim chybějí zkušenosti z těžkých utkání na jiné než ligové úrovni. Což se následně musí projevit na kvalitě reprezentace. Hodně důrazně se takovéto hlasy ozývají právě z Anglie, která v kvalifikační skupině na právě vrcholící mistrovství Evropy nestačila na Chorvatsko a Rusko, a ani v minulých letech to od anglické reprezentace nebyla žádná výsledková sláva.
Protiargument je očekávatelný: bude-li někdo opravdu dobrý, beztak se prosadí. Jenže tak jednoduché to není. Když přivedete do klubu někoho – řekněme za plus minus osm milionů eur (a to není nijak neobvyklý případ) – musí dotyčný borec hrát, i kdyby jeho výkony atakovaly úroveň okresního přeboru. Kromě fotbalových úkolů na něj bývá soustředěn i marketing a merchedaising (doplňkové reklamní předměty, dresy kupříkladu), a to se z lavičky náhradníků zvládá těžko. Je to čistě ekonomická záležitost. Když se opravdu, ale opravdu nedaří, musí nová tvář přinejmenším nasbírat dostatek startů, aby mohla být eventuálně prodána s co nejmenší ztrátou. Místním mladíkům není co závidět.
Případ Bosman
Zájmy UEFA a nejbohatších klubů jsou protichůdné. Najít kompromis bude asi složité, ale ona může zasáhnout – a podle mého i zasáhne – příslušná komise EU. Volný pohyb pracovních sil je jedním ze základních pilířů filozofie sjednocené Evropy, ale fotbaloví funkcionáři nyní žádají pravý opak.
Už v roce 1990 se rozhoupala zdánlivě pevná stavba fotbalové legislativy po případu Jeana Marca Bosmana, průměrného hráče belgického RCL Liege. V tomto klubu mu končila smlouva a při jednání o jejím eventuálním prodloužení mu manažeři nabídli minimum určující belgická pravidla, tedy 30000 belgických franků měsíčně. Vzhledem k tomu, že předtím Bosman pobíral čtyřnásobek, raději se dohodl na smlouvě s francouzským druholigovým Dunkerquem. Jenomže bývalý Bosmanův klub požadoval za Bosmanovův odchod částku přesahující jeden milion franků coby jakési výchovné – stále totiž Bosmana Bosmana považoval za svůj majetek, byť smlouva končila. Hráč nelenil a obrátil se na soud. A ten mu dal za pravdu: verdikt zněl, že po skončení smlouvy je vlastníkem práv na prodej vlastní osoby pouze on sám. Tento rozsudek byl průlomový nejen pro fotbal. Podle téhož principu se začali chovat i sportovci v jiných odvětvích.
Povzdech staromilce
Poslední iniciativa UEFA se fakticky spíše snaží alespoň pozastavit příliv cizích hráčů do evropských soutěží. Jenže i na tohle vrcholné orgány EU těžko budou slyšet. Jinak by se Unie vystavila nebezpečí, že ji zavalí lavina iniciativ dalších profesních sdružení a asociací. Na řadě mohou být tanečníci, mlékaři, prodavači hot dogů, kdokoli. Kauza bude projednávána v Bruselu za zavřenými dveřmi jistě i ve světle tohoto potenciálního nebezpečí.
. Domácí mají početně vyhrávatPohlaváři UEFA nyní projevili opatrný souhlas s dlouho diskutovanou variantou 6 + 5 |
Podle mého názoru nemá princip 6 + 5 v dlouhodobé perspektivě proti evropským normám a trendům šanci. A je mi to vlastně líto. Jsem konzervativní, v jistých ohledech bych se nebál použít slova staromilec. Proto bych přivítal, kdyby v londýnských klubech hrálo více Londýňanů, v milánských více Miláňanů... Často přemýšlím o tom, s čím se vlastně identifikují fanoušci velkoklubů, které mají své týmy postavené na cizincích. S historií, se stadionem, s úspěchy, s chorály...? Ano! Ale s hráči? Ne, že by fandové neměli své hvězdy v oblibě, že by jim nepřáli. Ale nejsou to ti kluci ze sousedství, kteří tloukli míčem na naše vrata, probíjeli se mládežnickými týmy či béčkem, než nakonec naskočili do prvního mužstva. Vyznavači liverpoolského FC sice se slzou v oku oželí třeba i božského Španěla Torrese, ale kdyby měl z klubu odejít odchovanec Gerrard, to by nedokázali hned tak přenést přes srdce. Tento prvek společného prožívání a soužití je pro každý klub nesmírně důležitý – pokud nemá jít čistě a jen o obchod. Avšak romantika staré dobré soudržnosti prohrává v duelu s přísnou a chladnou ekonomikou minimálně rozdílem třídy.
Multi-kulti Truppe
V českých luzích a hájích to je o dost jednodušší. Ekonomická síla zdejších klubů nestačí na nákup opravdu dobrých hráčů odjinud. Kvalitu se snažil přebít kvantitou Most, v jehož řadách byla na české poměry netradičně velká skupina cizinců. Přesto Mostečtí sestoupili z první ligy a tak trochu naznačili, kudy se bude ubírat transferová politika českých, moravských i slezských klubů: cizinci ano, ale hlavně s rozumem, chlapi.
Na druhé straně se těším na to, až se v nominaci českého týmu na nějaký velký turnaj objeví vedle sebe etnický Vietnamec, Rom a Afričan. Průkopníkem je slávistický Gebre Sellasie, toho času člen reprezentačního výběru do jedenadvaceti let. V Německu by o tomto fenoménu mohli povídat. Zejména turecká menšina je početná a děti z rodin přistěhovalců druhé či třetí generace se snaží vydobýt si uznání a pozornost většiny, pro niž jsou většinou vzduch. Trochu to připomíná situaci v ČSSR či jiných socialistických zemích, kde byl sport jednou z mála možností prosadit se mezi světovou elitu a navíc umožňoval cestovat po světě a vůbec si užívat všeho, co nabízí úspěšná kariéra.
Občas si tak pro zábavu studuji soupisky německých mládežnických týmů. Od "patnáctek“ až k "jedenadvacítkám“. Příliš Müllerů nebo Fischerů v nich nenajdete. Kromě tureckých jmen se často objevují ta, jež pocházejí z bývalé Jugoslávie, Sovětského svazu a nezřídka i z Asie. Klasická multi-kulti Truppe, jak říkají Němci. Ostatně, příkladem jde reprezentační áčko. Za Německo potí krev Asamoah, Neuviĺle, Odonkor, Klose, Podolski, Kuranyi, Gomez, donedávna ještě Owomoyela. Německým neonacistům a strážcům rasy z toho musí být mdlo, což jim ze srdce přeji.
Jak skončí spor o pravidlu 6 + 5 tedy není ještě rozhodnuto, naději živí obě strany. Třeba dojde i na prodloužení a na penalty. Sázkové tendence jasně mluví pro reprezentanty EU.
