"Rozhodla jsem se raději zemřít, než se dívat na své děti, jak mi před očima umírají," říká žena do mikrofonu, díky němuž ji může v sousední místnosti slyšet její stejně zoufalý manžel Ahmad. Do nemocničního pokoje mají přístup jen zdravotníci.
"Pro matku, která chce nasytit své děti, je to hrozné. Než sežehli mé tělo, spálili mi srdce. Byla jsem pro ně něco jako hmyz," říká žena o nejmenovaných vinících.
Celá rodina uprchla z Homsu do Libanonu skoro před dvěma lety. Prožívala těžkosti jako všichni uprchlíci, kteří musejí nasytit děti a zajistit jim školu nebo studium na univerzitě. Tři z Marjaminých čtyř dětí ale trpí chorobou, která může skončit hemolytickou anémií, tedy rozpadem červených krvinek.
Smáli se mi a lhali
Nejmladšímu z dětí je 13 let, nejstaršímu 22 a chodí do škol a na univerzitu. S jídlem byla rodina plně závislá na pomoci OSN a Světového programu pro výživu. Organizace ale před půl rokem znovu ověřily podmínky pro poskytování pomoci a dospěly k závěru, že 30 procent uprchlíků je schopno uživit se bez asistence. Rodina Marjam byla z programu vyřazena. Proti tomuto rozhodnutí se dá odvolat a Marjam začala docházet do registračního oddělení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v libanonském Tripolisu.
"Chodila jsem tam pořád dokola a říkala jim, že se museli zmýlit. Lhali mi, vysmívali se, křičeli na mě a vyháněli mě," tvrdí žena. Vyhrožovala, že se upálí. "Uvědomte si, že mám čtyři děti, jak je mám nakrmit?" ptala se. Když jednou z úřadu přišla domů, polila se benzínem a za pár vteřin byla v plamenech. "Spadla na zem a začala hořet," popsal děsivé okamžiky jeden ze svědků.
Personál OSN trvá na tom, že se s Marjam zacházelo dobře. Přesto ale případ přezkoumává. V úřadu je svazek o posouzení zdravotního stavu dětí, ale chybí dokumentace o odvolání. Úřad prý rodině nabídl přestěhování do obecní ubytovny, avšak to rodina odmítla. Báli se prý, že by tam dcerám hrozilo nebezpečí. Teď úřad přehodnocuje rozhodnutí o vyřazení z programu a platí také náklady na Marjaminu léčbu.
"Jsem matka a děti začaly mít z hladu závratě. Jeden říkal, že nedokáže zvednout hlavu, druhý nemohl hýbat nohama. Doufám, že mi bůh odpustí. Chci, aby můj hlas slyšely všechny matky, všichni, kdo mají svědomí," říká Marjam, která nyní svého činu lituje.
Chtěla, aby z dětí byli samostatní lidé, a usilovně pracovala, aby jim zajistila vzdělání. Ahmadovi tečou slzy, když jeho manželka říká, že nechce, aby ji děti viděly v tomto stavu. Přeje si, aby si ji pamatovaly takovou, jaká byla dříve.
