V úvodu knihy píšete, že nechcete hrát na city. Neútočíte na ně ale už tím, že fotíte děti?
Na snímcích sice děti převažují, ale výraz „děti války“ používám i přeneseně – na všechny civilisty odkojené těmi konflikty. V knize jsou i fotky a příběhy dospělých, včetně například osmdesátileté Syřanky. Hrát na city by možná bylo třeba, kdyby realita nebyla dostatečně frustrující, jenže ona je. Nevytahuji jen ty „nejpikantnější“ věci, ukazuji běžnou podobu poválečného života.
Lidé ze slumů Erbílu, Smutný pan Green, Rodina s postiženou dcerou... Který z příběhů v knize považujete za nejvarovnější?
Rozhodně nechci říkat, že tenhle člověk ztratil tři členy rodiny, tamten čtyři, tak druhý příběh je horší. Všechny jsou více méně hrozné a dobře do sebe zapadají. Společně popisují, co válka přinesla – smrt blízkých, útěk do neznáma, obrovské materiální škody a jizvy na duši. Třeba mnoho dětí je postižených traumatem z bombardování.
Proč jste nefotil i zraněné, mrtvé či nálože v dětských hračkách, o nichž píšete?
Zobrazuji poválečný stav, ne bitevní vřavy. I tak jsem mohl nafotit třeba tu utrženou ruku na zemi, o níž se zmiňuji, ale cílem není šokovat drastickými snímky. U všech knih se snažím, aby vyzněly aspoň trochu pozitivně a řekněme inspirativně. Aby si čtenáři třeba řekli: je to tam hrozný, pojďme si víc vážit toho, co máme tady.
Navštívil jste irácký Mosul a uprchlické tábory v údolí Bíká v Libanonu, kde pobývají hlavně Syřané. Kdy a jak jste se tam dostal?
Všechny cesty jsem podnikl letos v květnu a červnu na vlastní náklady. Se Zbyňkem, který umí arabsky, jsme letěli do Erbílu v iráckém Kurdistánu, kde je relativně bezpečno. Odtamtud jsme vyráželi do Mosulu a Libanonu. Do Sýrie jsem se z časových důvodů nedostal, ale fotky odtamtud dodala do knihy novinářka Lenka Klicperová.
Hovořil jste se stovkami místních. Jak jste si získal jejich důvěru? Ověřoval jste jejich svědectví?
Je těžké cokoli ověřovat v cizí zemi, ale tam je tolik hrůzy, že ti lidé si nepotřebují nic vymýšlet. Jejich příběhy jsou všude viditelné. Ne všichni je ochotně sdílejí, někteří mají strach a odmítli uvést jména či ukázat tvář. Ale lidé na Blízkém východě jsou obecně milí a mnozí toho v sobě mají tolik, že to chtějí sdělit světu, a jsou rádi, že se o ně někdo zajímá.
Nechcete válku politicky hodnotit. Bez politických souvislostí ji ale nepochopíme ani nevyřešíme. Co tedy soudíte o aktérech konfliktu?
Na Blízkém východě mi nepřijde žádná mocenská skupina ta dobrá. Nechci ani srovnávat zahraniční interventy. V knize jde o civilisty, kteří nesoupeří o vliv, přesto jsou jediní, kdo na bojích strašně tratí. Většina z nich se shodla, že přes den se nejvíc báli Islámského státu (IS) a v noci náletů syrské, resp. irácké vlády či Ruska nebo USA. Civilní oběti mají na svědomí všichni tito hráči.
Vaše předchozí kniha zobrazuje slumy Bangladéše. Před tím jste vytvořil aranžované snímky domácího násilí. Nyní tematizujete prostituci, vězeňství a bezdomovectví. Co vás táhne k negativním jevům?
Soustředím se na sociální problémy, ale nevyžívám se ve zlu, fotím třeba i svatby. Kolem nás však nejsou jen pozitivní věci, ale i negativní a oba světy spolu souvisí. Světlo a stín se často prolínají a jejich různý mix najdete ve většině fotek i životech. Snažím se fotkou něco změnit. Proto musíte otevřít nepříjemné téma, tabu, s nímž je spojen strach.
Vystupujete jen pod svým pseudonymem, fotíte druhé, ale sám se vyfotit nenecháte. Kdo vlastně jste?
Mluvíte s Pražákem, kterému je kolem pětatřiceti let a živí ho PR a marketing. Focení mám jako koníček a jsem v něm samouk, nevystudoval jsem žádnou uměleckou školu a neměl umělecké vlivy v rodině. Víc fakt neřeknu. Vám ani jiným.
Konspiraci používáte jako osobní PR? Nebo snad jde o pózu?
Nechodím s maskou, sedím tu s vámi. Občas udělám přednášku, před ničím se neskrývám. Ale nestojím o osobní publicitu, chci, aby byla vidět jen má práce. Že jde o pózu, mi předhodili už milionkrát, ale těm, kdo si to myslí, nemám potřebu cokoli vymlouvat. Když napíšou na náměstí „Fotograf bez talentu je pozér,“ bude mi to jedno. Důležité je, jak lidé vnímají mou práci, ne mě.
Pseudonymem chcete ostatní nakopnout, aby i s malým nebo žádným nadáním dřeli. Vy ale zjevně vlohy máte, takže přezdívka může působit neupřímně. Co radíte těm opravdu bez talentu?
Nevěřím v talent jako vrozenou přednost. A opravdu si nemyslím, že jsem nadaný nebo extra dobrý. Ale tvořím dlouhodobě a do projektů jdu naplno, a tak se logicky řemeslně zlepšuji. To je i poselství pseudonymu: makejte bez ohledu na vlohy i jiné předpoklady. Nejdůležitější je píle, dřina a vůle, s níž sám bojuji. Úspěch není zadarmo, ale i „netalentovaný“ člověk může prorazit.
Ukázky z knihy
|
Pane Wojkowski, ADRA knihu vydá a získá výtěžek z prodeje. Na co jej použije?
Předně chci poděkovat všem 115 Čechům, kteří na knihu na internetu vybrali 130 000 Kč. Peníze z crowdfundingu posloužily na tisk a propagaci. Kniha vyjde 25. října v počtu 1000 kusů. Výtěžek poputuje na naše projekty v Sýrii, Iráku a Libanonu. V Sýrii jsme například letos začali obnovovat školy a domy pro uprchlíky, kteří se vracejí. Pomáháme i Iráčanům, kteří se vrátili do zničeného Mosulu. V Iráku poskytujeme i učňovské vzdělávání mladým lidem. Do uprchlických táborů v Libanonu jsme dodali nádrže na vodu a latríny.
Co je ADRAADRA je mezinárodní humanitární organizace. Vznikla v USA a zastoupení má ve 135 zemích. Peníze získává od vlád i soukromých dárců. Poskytuje pomoc po živelních katastrofách a válkách. Realizuje i dlouhodobé rozvojové projekty. |
V doslovu v knize zmiňujete, že k válce v Sýrii přispěla i sucha. Jak přesně?
Ať už to souvisí s klimatickými změnami či nikoliv, od konce 90. let postihla Sýrii řada such a to lidi hnalo z venkova do měst. Tam však končili ve slumech, kde rostla jejich frustrace. Ta se pak promítla v občanské válce. Je to vidět v Aleppu. Západní část se starousedlíky byla bohatší, východní čtvrtě tvořili chudí přistěhovalci a ti pak podporovali protivládní povstalce.
Na Blízkém východě vidíte dva bloky. Izrael, Saúdskou Arábii a další spojence USA proti Íránu a jeho spřízněncům v Sýrii, Libanonu, Jemenu a Iráku. Co by přineslo vítězství prvního, resp. druhého bloku?
Nechci spekulovat. Ta rivalita trvá desítky let a není pravděpodobné, že někdo jasně vyhraje. Výsledkem snahy o to, aby jedna strana zvítězila, je čím dál větší destrukce. Proto neusilujme o to, aby některý z bloků vyhrál, ale snažme se o deeskalaci. Takovým pokusem byla jaderná dohoda s Íránem, kterou ale Trump vypověděl. Snížení napětí by pomohlo i stažení Saúdské Arábie z Jemenu.
Kriticky zmiňujete západní intervence na Blízkém východě. Která byla nejhorší? Největším interventem v Sýrii je ale nyní patrně Rusko.
Z dnešního pohledu měl nejhorší důsledky vpád USA do Iráku v roce 2003. Saddám Husajn byl diktátor, ale už ne hrozba pro mezinárodní mír. Po jeho svržení nastal v Iráku rozvrat, pak válka a ze země utekly miliony lidí. To přispělo k destabilizaci okolních států a rozmachu IS. Rusko teď hraje významnou a problematickou roli, ale předchozí desetiletí zasahoval v regionu nejvíc Západ.
V Libanonu z uprchlíků těží zaměstnavatelé a majitelé nemovitostí. Rostou totiž ceny nájmů a klesají mzdy. Jsou to zákonité důsledky, které hrozí i Evropě?
V dlouhodobé perspektivě by hrozit mohly. V Libanonu ale podíl uprchlíků na obyvatelstvu dosáhl až 30 procent. Třeba v Německu je řádově nižší. Libanon se navíc potýkal s nezaměstnaností už před příchodem uprchlíků. Firmy zaměstnávají Syřany načerno, protože Libanoncům by musely platit víc. Vláda nezasahuje, neboť reprezentuje hlavně zájmy bohatých, kteří ze situace těží.
